15 - Pomsta skřetů
Brzy ráno druhého dne, než se probudili druzí dva, vyrazil Harry v lesích okolo najít ten nejstarší, nejdrsnější a nejhouževnatější strom. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a to místo označil vydlabáním malého křížku v kůře stromu. Nebyl to pohřeb s poctou, ale Harry cítil, že by Pošuk spíše chtěl něco takového, než mít oko zastrčené ve dveřích Dolores Umbridgeové. Pak se vrátil do stanu a čekal na ostatní, než se vzbudí a proberou, co se bude dít dál.
Harry a Hermiona tušili, že nejlepší bude nezůstávat na jakémkoli místě příliš dlouhou dobu a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další cíl bude poblíž slaninového sendviče. Hermiona zrušila kouzla, která umístila okolo planiny, a Harry s Ronem zamaskovali všechny stopy na zemi, které by mohly prozradit, že se zdrželi právě tady. Pak se přemístili na okraj malého obchodního městečka.
Jakmile postavili stan v zákrytu malého lesíku a obklopili se obrannými zaklínadly, vyrazil Harry přikrytý neviditelným pláštěm pro něco k jídlu. To ale neprošlo tak hladce, jak si plánoval. Ještě se ani nedostal do města, když ho nepřirozený chlad, klesající mlha a náhlé setmění oblohy přinutily zastavit na místě.
„Ale vždyť umíš udělat perfektního patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil zpět do stanu s prázdnýma rukama. Nemohl popadnout dech a opakoval jediné slovo, mozkomoři.
„Nemohl jsem… žádného vykouzlit,“ funěl a držel se za bok, ve kterém ho bodalo. „Nechtěl… se zhmotnit.“
Harry se při jejich výrazu zděšení a zklamání cítil zahanbeně. Byla to děsivá zkušenost, vidět mozkomory, jak se z dálky přibližují a uvědomovat si, že se nebude moct chránit. Harryho stálo všechnu jeho sílu pohnout se a utéct a přitom nechat mozkomory pohybovat se mezi mudly, kteří je nemohli vidět, ale cítili beznaděj všude tam, kudy prolétli.
„Takže pořád nemáme co jíst.“
„Sklapni, Rone,“ vyštěkla Hermiona. „Harry, co se stalo? Napadá tě, proč jsi nemohl vykouzlit svého patrona? Včera sis vedl perfektně!“
„Já nevím.“
Seděl hluboko v jednom starém Perkinsově křesle a cítil se ještě poníženejší. Obával se, že se s ním něco stalo. Včerejšek vypadal, jako kdyby to bylo před mnoha lety: Dnes se cítil, jako kdyby mu bylo opět třináct, kdy se on jediný zhroutil v bradavickém expresu.
Ron nakopl nohu křesla.
„Co je?“ zavrčel na Hermionu. „Mám hlad! Od té doby, co jsem skoro vykrvácel, bylo pár prašivek!“
„Tak jdi a probojuj se skrz ty mozkomory sám,“ řekl Harry dotčeně.
„Vydal bych se, ale jestli sis toho nevšiml, mám ruku v šátku!“
„To je jen dobře.“
„Co tím chceš –?“
„samozřejmě!“ křičela Hermiona a plácla se rukou do čela, načež se oba překvapeně utišili. „Harry, dej mi ten medailonek! No tak, šup,“ řekla netrpělivě a luskla na něj, když nereagoval, „ten viteál, Harry, ještě pořád ho máš na krku!“
Napřáhla ruce a Harry si přehodil zlaté řetězy přes hlavu. V tu chvíli, kdy se přestal medailonek dotýkat Harryho kůže, cítil se volný a podivně lehký. Do té doby si ani neuvědomil, že je provlhlý a že mu kručí v žaludku.
„Lepší?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, stokrát!“
„Harry,“ řekla, skrčila se před ním a nasadila hlas, jako kdyby mluvila s někým, kdo je na smrtelném loži, „nemyslíš, že bys mohl být posedlý?“
„Co? Ne!“ řekl obranně, „pamatuju si všechno, co jsme udělali od té doby, co ho nosím. Kdybych byl posedlý, nevěděl bych, co dělám, ne? Ginny mi povídala, že si na některé chvíle vůbec nemohla vzpomenout.“
„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se na těžký medailonek. „Tak bychom ho možná jen neměli nosit. Můžeme ho nechat ve stanu.“
„Přece tu nenecháme viteál jen tak povalovat,“ řekl Harry rozhodně. „Jestli ho ztratíme, jestli ho někdo ukradne –“
„No dobrá, dobrá,“ řekla Hermiona, zavěsila si viteál kolem krku a skryla ho za svým tričkem. „Ale budeme se střídat, když ho budeme nosit, aby ho nikdo neměl příliš dlouho.“
„Super,“ řekl Ron naštvaně, „a když jsme si to vyjasnili, můžeme se vydat pro nějaké jídlo?“
„Fajn, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona s pohledem na Harryho. „Není důvod zůstávat někde, kde se po kolí potulují mozkomoři.“
Nakonec se na noc usadili na vzdáleném úbočí pole, které patřilo k osamělé farmě, ze které si také vzali vejce a chléb.
„To není krádež, ne?“ zeptala se Hermiona ustaraně, když zhltli míchaná vajíčka s chlebem. „Ne tehdy, když jsem pod kuřecí podestýlkou nechala peníze…“
Ron zakroutil očima a řekl s plnou pusou, „Her-i-ono, neboj fe tolik. Uvolni fe!“
A opravdu bylo mnohem jednodušší se uvolnit, když se pořádně najedli. Hádka o mozkomorech byla v tom všem nočním smíchu zapomenuta a Harry se cítil šťastně, snad i nadějně, když jako první z nich zůstal na noční stráži.
Bylo to jejich první setkání s faktem, že plný žaludek přivádí dobrou náladu, prázdný pro změnu hašteření a beznaděj. Harry tím nebyl příliš překvapen, ještě si vzpomínal na doby, kdy u Dursleyových občas téměř vyhladověl. Hermiona celkem dobře snášela, když museli jíst bobule nebo okoralý chléb ačkoli náladu měla možná o malinko skleslejší, než obvykle, a tvrdošíjně mlčela. Ron byl ovšem odedávna zvyklý na tři chutná jídla denně, možná to byl zvyk od matky z domova, možná od domácích skřítků ze školy, a hlad v něm probouzel zlostně hněvivé nálady, které, když se zkombinovaly s nošením viteálu, byly naprosto odporné.
„Takže kam dál?“ opakoval neustále. Nevypadalo to, že by jeho samotného něco napadlo, jen seděl a dumal nad nedostatkem jídla, ale od Harryho a Hermiony očekával plány do budoucna. Harry a Hermiona strávili nekonečné hodiny přemýšlením, kde by mohli najít ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už měli, ale jelikož neměli žádné nové informace, jejich rozhovory se čím dál častěji opakovaly.
Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věřil, že Voldemort schoval viteály na místech, která pro něj byla důležitá, opakovali si neúprosně místa, ve kterých podle jejich informací Voldemort žil, nebo se objevoval. Sirotčinec, kde se narodil a vyrůstal. Bradavice, ve kterých se vzdělával. U Borgina a Burkse, kde pracoval po škole. Pak v Albánii, ve které strávil roky vyhnanství. To vše byly pilíře, na kterých stavěli své domněnky.
„Tak pojďme do Albánie. Přece nám prohledání celé země nemůže zabrat déle, než hodinu,“ řekl Ron sarkasticky.
„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů měl už předtím, než se přemístil do vyhnanství, a Brumbál si byl jist, že had je ten poslední,“ řekla Hermiona. „Víme, že Had v Albánii není, obvykle bývá s Vol—“
„Neprosil jsem tě, abys to přestala říkat?“
„Fajn! Had je obvykle s Ty-víš-kým – spokojenej?“
„Moc ne.“
„Nevidím smysl v tom, aby něco schovával u Borgina a Burkeho,“ řekl Harry, který nad tím už mnohokrát přemýšlel, ale řekl to znovu, aby přerušil to nepříjemné ticho. „Borgin a Burke byli odborníci na objekty černé magie, viteál by poznali na první pohled.“
Ron si natruc zívl. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a přemýšlel dál, „pořád si myslím, že mohl něco skrýt v Bradavicích.“
Hermiona si povzdechla.
„Ale to by to přece Brumbál našel, Harry!“
Harry zopakoval argument, který tuto teorii podporoval.
„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že by snad znal všechna bradavická tajemství. Říkám vám, jestli je místo, kam Vol—“
„Hej!“
„Dobrá, TY-VÍŠ-KDO!“ zakřičel Harry, když mu přetekla trpělivost. „Jestli kdy existovalo místo, které bylo pro Ty-víš-koho důležité, byly to Bradavice!“
„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“
„Jo, jeho škola! Byl to jeho první skutečný domov, místo, které pro něj bylo zvláštní. Znamenalo pro něj všechno a dokonce i poté, co odešel –“
„Mluvíme tu o Ty-víš-kom, mám pravdu? Ne o tobě?“ zeptal se Ron. Popotahoval řetěz viteálu okolo svého krku a Harry dostal chuť ho za něj chytit a uškrtit.
„Řekls nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála, aby ho poté, co ze školy odešel, zaměstnal, „ řekla Hermiona.
„Správně,“ řekl Harry.
„A Brumbál si myslel, že se tam chtěl vrátit jen proto, aby zkusil najít něco, možná věc, která patřila dalšímu zakladateli, co by mohl proměnit v další viteál?“
„Jo,“ potvrdil Harry.
„Ale nakonec tu práci nedostal,“ řekla Hermiona. „Takže nikdy neměl šanci najít nic z věcí původních zakladatelů školy a schovat to uvnitř!“
„No dobrá,“ rezignoval Harry. „Zapomeňte na Bradavice.“
Bez dalších plánů se vydali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm se pokusili najít sirotčinec, ve kterém Voldemort vyrůstal. Hermiona se vkradla do místní knihovny a z tamních záznamů zjistila, že tu budovu zbourali už před mnoha lety. Vydali se tedy na místo, kde stávala, ale našli tam jen věžák plný kanceláří.
„Možná bychom mohli zkusit prozkoumat základy,“ nadhodila Hermiona polovičatě.
„Tady by viteál neschovával,“ zareagoval Harry. Věděl to celou dobu. Sirotčinec bylo místo, ze kterého Voldemort utekl, nikdy by tam neschovával část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, jak si Voldemort vybíral úkryty podle toho, jak majestátné nebo mystické byly. Tenhle ponurý kousek Londýna byl od Bradavic, Ministerstva, nebo budovy jako byla banka Gringottových se všemi těmi zlatavými mřížemi a mramorovými podlahami tak vzdálen…
Dokonce, i když neměli žádné další nápady, pokračovali ve svém putování po zemi a každou noc z bezpečnostních důvodů stavěli stan na jiném místě. Každé ráno se přesvědčili, že po sobě zahladili všechny stopy, a pak se vydali najít další osamocené a odloučené místo, přemisťovali do lesů, temných skalních štěrbin, purpurových bažin, fuchsiemi pokrytých stěn hor a jednou i do zakryté oblázkové zátoky. Každých zhruba dvanáct hodin si mezi sebou předávali viteál, jako kdyby hráli nějakou zpomalenou zvrácenou hru ‚pošli to dál‘, u které se báli, že pokud se jim nepodaří předat medailonek dál, vyslouží si za odměnu dvanáct hodin nadměrného strachu a úzkosti.
Harryho stále bodala jizva. Jak si všiml, stávalo se to nejčastěji, když nesl viteál. Někdy nedokázal ovládnout svou reakci na bolest.
„Co? Cos viděl?“ chtěl vědět Ron kdykoli uviděl Harryho, jak sebou škubl.
„Obličej,“ zamumlal Harry pokaždé. „Pořád ten samý obličej. Toho zloděje, který něco ukradl Gregorovičovi.“
A Ron se od něj opět otočil a ani se nepokusil skrýt své zklamání. Harry věděl, že Ron doufal, že mu poví nějaké nové informace o jeho rodině nebo o zbytku Fénixova řádu, ale nakonec on, Harry, nebyl televizní přijímač. Viděl jen to, na co v tu chvíli Voldemort myslel. Nedokázal se naladit na cokoli, na co by jen pomyslel. Voldemort ale zjevně myslel pořád na toho neznámého mladíka s úsměvem ve tváři, jehož jméno a počátky, tím si Harry byl jist, neznal Voldemort lépe, než on. Harryho jizva pořád hořela a když mu ten čilý blonďatý chlapec prostupoval pamětí, dokázal se postupně ovládat a potlačit bolest či neklid tak, aby při jakékoli zmínce o zloději před druhými nedával najevo nic, kromě nedočkavosti. Nemohl jim nic dávat za vinu, při té jejich beznadějné honbě za viteály.
Jak se dny protahovaly v týdny, začal Harry podezřívat Rona a Hermionu, že mluví o něm bez něj. Párkrát totiž náhle přestali mluvit ve chvíli, kdy Harry vešel do stanu, a dvakrát je uviděl shrbené nedaleko od stanu, s hlavami u sebe a rychlou mluvou. Pokaždé úplně ztichli, když si uvědomili, že se k nim přibližuje a rychle se tvářili, že jsou zaneprázdněni sbíráním dřeva nebo hledáním vody.
Harry uvažoval, že se možná jen domlouvali nad pokračováním v tom, co teď připomínalo marné toulavé cestování, protože doufali, že pro ně má ještě tajný plán, který jim prozradí až během cesty. Ron už se nesnažil skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že už i Hermiona byla zklamaná jeho mizerným vůdcovstvím. Beznadějně se pokoušel přemýšlet o dalších místech, kde by viteály mohly být, ale to jediné, co se k němu vracelo, byly Bradavice, a jelikož byl sám, kdo o nich více přemýšlel, zavrhl je.
Jak procházeli krajinou, ubíhal podzim. Teď už stavěli stan na nastlané vrstvě padlých listů. Mlhy od mozkomorů teď doplňovala mlha přírodní a k tomu všemu je začal otravovat vítr a déšť. To, že byla Hermiona čím dál lepší v hledání jedlých hub, jim v žádném případě nemohlo vynahradit samotu, chybějící přátele, nebo jejich úplné izolování od toho, co se ve zbytku světa dělo proti Voldemortovi.
„Má matka,“ řekl Ron jedné noci, když seděli ve stanu na mělčině ve Walesu, „dokáže ze vzduchu vyčarovat jídlo.“
Rozmrzele při tom strkal do kousků spálených šedých rybiček, které měl na talíři. Harry se Ronovi podíval automaticky na krk a viděl, jak ostatně očekával, blyštivý zlatý řetěz viteálu. Ovládl se a nezanadával si na Rona, jehož reakce se, jak věděl, zlepší ve chvíli, kdy si sundá medailonek z krku.
„Tvá matka nemůže vyčarovat jídlo ze vzduchu,“ řekla Hermiona. „To nemůže udělat nikdo. Jídlo je první z pěti Základních výjimek z Gampova zákona o přeměně prvk—“
„Ale no tak, nemluv na mě svahilsky!“ řekl Ron a snažil se dostat rybičku ze svých zubů.
„Není možné vyčarovat z ničeho jídlo! Můžeš ho přivolat, pokud víš, kde je, můžeš ho přeměnit, můžeš ho znásobit, když už nějaké máš –“
„No, nesnaž se násobit tohle jídlo, je to nechutné,“ řekl Ron.
„Harry tu rybu chytil a já jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla! Zjistila jsem, že jsem jediná, kdo tu připravuje jídlo, možná je to proto, že jsem holka?!“
„Ne, je to proto, že tebe tu všichni považujeme za nejlepší čarodějku!“ řekl Ron a střelil po ní pohledem.
Hermiona povyskočila a z jejího cínového plechu na zem jí sjely kousky opečené štiky.
„Zítra můžeš vařit ty, Rone, můžeš zkusit najít přísady a zkusit to, přeměnit je v něco, co se bude dát jíst, a já tu budu sedět a ksichtit se a bědovat na tebe, takže uvidíš, jak se –“
„Tiše!“ řekl Harry, vyskočil na nohy a zvedl obě ruce. „Buďte chvilku zticha!“
Hermiona vypadala pobouřeně.
„Jak můžeš být na jeho straně, když prakticky nevaří –“
„Hermiono, buď zticha, myslím, že někoho slyším!“
Poslouchal s napjatýma ušima, ruce měl stále ve vzduchu, aby jim dal najevo, že stále nemají mluvit. Pak přes všechen ten hluk proudící vody zaslechl znovu hlasy. Ohlédl se na lotroskop, ten se ale nehýbal.
„Ochránilas nás Ševelissimem, že ano?“ zašeptal k Hermioně.
„Udělala jsem všechno, co obvykle,“ zašeptala zpátky, „Ševelissimo, odpuzovací kouzla proti mudlům a zakrývací kouzla, to všechno. Neměli by nás slyšet ani vidět, ať jsou kdokoli.“
Zvuky těžkého prodírání a škrábání spolu se zvukem vytlačených kamenů a větviček jim prozradily, že se k nim dolů po srázu až k mělčině, na které rozbili stan, blíží několik lidí. Vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, kterými okolo sebe vybudovali hradbu, by měla v úplné tmě postačovat na ochranu před mudly a obyčejnými kouzelníky a čarodějkami. Pokud to byli smrtijedi, čekal je pravděpodobně první skutečný test jejich schopností bránit se proti černé magii.
Hlasy byly čím dál hlasitější, ale nepochopitelnější, jak se ta skupinka lidí přibližovala k mělčině. Harry předpokládal, že lidé, kterým hlasy patřily, jsou už jen pár metrů daleko, ale šumění řeky mu neumožňovalo cokoli lépe odhadnout. Hermiona chňapla kabelku a začala v ní hledat. Po chvilce vytáhla troje Ultradlouhé Uši. Jedno si nechala pr osebe, druhé dala Harrymu, třetí Ronovi, všichni si vsunuli konce barevných provázků do uší a druhou stranu vyhodili před vchod do stanu.
Během chvilky Harry uslyšel vyčerpaný mužský hlas.
„Mělo by tu být alespoň pár lososů. Nebo myslíš, že jejich sezóna ještě nepřišla? Accio losos!“
Ozvalo se pár zřetelných zaplesknutí a pak zvuk, který dával najevo, že ryby dorazily ke kouzelníkům. Někdo vděčně zavrčel. Harry si zasunul ultradlouhé ucho hlouběji do toho svého. Přes bublání řeky slyšel ještě více hlasů, ale nemluvili anglicky, ani jiným lidským jazykem, který kdy slyšel. Byl to drsný a nelibozvučný hlas, souvislé chrastění, zvuky vycházející snad přímo z hrdla. Zdálo se, že tam byli dva mluvčí, jeden s hlubším, pomalejším a druhý s vyšším hlasem.
Za plachtou se roztančily plameny ohně a díky jejich záři na stan dopadaly obrovské stíny. Nádherná vůně pečených lososů se donesla až k nim a trápila jejich hladové žaludky. Pak se ozvalo cinkání příborů a první muž znovu promluvil.
„Tady, Griphooku, Gornuku.“
Skřeti! Naznačila Hermiona ústy k Harrymu, který přikývl.
„Díky,“ řekli skřeti společně anglicky.
„Takže jak dlouho jste vlastně vy tři na cestě?“ zeptal se nový, jemný a příjemný hlas. Byl Harrymu odněkud povědomý. Představoval si pupkatého přívětivého muže.
„Šest týdnů… sedm… už ani nevím,“ řekl unavený muž. „Během prvních pár dnů jsem potkal Griphooka a nedlouho poté jsme spojili své síly s Gornukem. Je dobré mít alespoň nějakou společnost.“ Pak následovalo ticho, během kterého nože skřípaly o talíře a občas se zvedly ze země cínové hrnky. „A co přinutilo tebe odejít, Tede?“ pokračoval muž.
„Věděl jsem, že po mně půjdou,“ odpověděl přívětivě Ted a Harry náhle poznal, o koho šlo. Byl to otec Tonksové. „Zaslechl jsem, že se kolem nás během posledního týdne potulovali smrtijedi a tak jsem se rozhodl před nimi utéct. Odmítl jsem se už z principu zaregistrovat jako mudlorozený, chápete, takže jsem věděl, že bude jen otázka času, že nakonec budu muset stejně utéct. Má žena by měla být v pořádku, je čistokrevná. A pak jsem tady potkal Deana, kdy to bylo, někdy před pár dny, synu?“
„Jo,“ ozval se další hlas a Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali, tiše, ale vzrušeně, protože všichni poznali hlas Deana Thomase, jejich kamaráda z Nebelvíru.
„Mudlorozený, co?“ zeptal se první muž.
„To nevím jistě,“ řekl Dean. „Taťka od mamky odešel, když jsem byl ještě dítě. Nemám ale důkaz, že to byl kouzelník.“
Na chvilku se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen hryzání. Pak promluvil znovu Ted.
„Musím říct, Dirku, že jsem překvapen, že jsem tě potkal. Těší mě to, ale překvapuje. Říkalo se, že tě chytili.“
„Chytili,“ řekl Dirk. „Už jsem byl na cestě do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Omráčil jsem Dawlishe a sebral jsem mu koště. Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Myslím, že v tu dobu nebyl ve své kůži. Možná ho někdo omámil – to bych takovému kouzelníkovi nebo čarodějce chtěl poděkovat, protože mi zřejmě zachránili život.“
Chvíli bylo opět ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně a proud vody v řece. Pak Ted řekl,“ A co vy dva tady? Měl jsem, ehm, pocit, že skřeti byli celou dobu s Vy-víte-kým.“
„To jste měl špatný pocit,“ řekl vyšší skřetí hlas. „My se k nikomu nepřidáváme. Tohle je kouzelnická válka.“
„Proč se tedy skrýváte?“
„Považují mě za drzého,“ řekl skřet s hlubším hlasem. „Odmátl jsem splnit žádost, kterou jsem považoval za nemístnou, a pak jsem zjistil, že má osobní bezpečnost je v ohrožení.“
„O co tě požádali?“ zeptal se Ted.
„O něco, co uráželo mou rasu,“ odpověděl skřet drsnějším a méně lidským hlasem. „Nejsem domácí skřítek.“
„A co ty, Griphooku?“
„Jsem na tom podobně,“ řekl skřet s vyšším hlasem. „Banka Gringottových už není pod vládou mé rasy. Nepřipouštím, aby mi velel kouzelník.“
Dodal si něco pod vousy ve skřetí hatmatilce a Gornuk se zasmál.
„Co to bylo za vtip?“ zeptal se Dean.
„Řekl,“ odpověděl Dirk, „že jsou věci, které si ani kouzelníci nepřipouští.“
Chvilku bylo ticho.
„Já to nechápu,“ řekl Dean.
„Před svým odchodem jsem jim něco trošku odplatil,“ řekl Griphook.
„Propána – tedy pro skřeta, měl bych říct,“ opravil se Ted spěšně. „Nezamkl jsi náhodou smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s extrémním zabezpečením?“
„Kdybych to udělal, ani ten meč by mu nepomohl dostat se ven,“ odpověděl Griphook. Gornuk se znovu zasmál a tentokrát se usmál i Dirk.
„Dean ani já to pořád nechápeme,“ řekl Ted.
„To ani Severus Snape, ačkoli to neví,“ řekl Griphook a dva skřeti se rozesmáli příšerným smíchem. Harry uvnitř stanu samým vzrušením téměř nedýchal – podívali se s Hermionou na sebe a poslouchali tak pozorně, jak jen mohli.
„To jsi o tom neslyšel, Tede?“ zeptal se Dirk. „O těch dětech, které se pokusily ukrást Nebelvírův meč ze Snapovy ředitelny v Bradavicích?“
Harrymu jako kdyby tělem projel elektrický proud, napnul mu každý nerv v těle a přikoval ho k zemi.
„O tom jsem nic neslyšel,“ řekl Ted, „ani ve Věštci to nebylo, co?“
„To těžko,“ zachechtal se Dirk. „Tady Griphook mi řekl, že to slyšel od Billa Weasleyho, který pro banku pracuje. Jedno z těch dětí, které se meč pokoušely ukrást, byla Billova mladší sestra.“
Harry se podíval na Hermionu a Rona, kteří svírali ultradlouhé uši tak pevně, jako kdyby to bylo záchranné lano. „Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapovy kanceláře a rozbili prosklenou vitrínu, ve které zřejmě meč schovával. Když se jej snažili dostat po schodech, Snape je chytil.“
„Pak jim tedy Bůh žehnej,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že ho použijí proti Ty-víš-komu? Nebo snad proti Snapovi?“
„Ať si mysleli, že s ním udělají cokoli, Snape se rozhodl, že na současném místě meč není v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, jakmile dostal od Ty-víš-koho souhlas, poslal meč do Londýna, aby ho skryl u Gringottových.“
Skřeti se začali znovu smát.
„Pořád ten vtip nechápu,“ řekl Ted.
„Je to padělek,“ zaskřehotal Griphook.
„Nebelvírův meč?!“
„Ano. Je to kopie – dokonalá kopie, musím říct – ale vyrobili ji kouzelníci. Originál vytvořili skřeti před stovkami let a má jisté vlastnosti, které mají jen skřety vyrobené zbraně. Ať je pravý Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru u Gringottových.“
„Už chápu,“ řekl Ted. „A předpokládám dobře, že jste se tohle smrtijedům neobtěžovali říct?“
„Nemělo smysl je s tou informací obtěžovat,“ řekl Griphook samolibě a teď už se ke smíchu Gornuka a Dirka přidali i Ted a Dean.
Uvnitř stanu Harry zavřel oči a přál si, aby někdo položil otázku, na kterou chtěl znát odpověď, a po minutě, která mu utekla desetkrát pomaleji, než obvykle, se Dean nakonec přinutil zeptat – i on byl koneckonců Ginnyin bývalý přítel a když na to Harry pomyslel, píchlo ho u srdce.
„Co se stalo s Ginny a s těmi ostatními? S těmi, kteří se pokusili ukrást meč?“
„No, potrestali je krutě,“ odpověděl Griphook lhostejně.
„Ale jsou v pořádku, ne?“ zeptal se Ted rychle, „Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě, řekl bych.“
„Neutrpěli žádnou vážnou újmu na zdraví, pokud je mi známo,“ řekl Griphook.
„To měli štěstí,“ řekl Ted. „S tím, co se o Snapovi povídá, můžeme být rádi, že jsou naživu.“
„Ty tomu tedy věříš, Tede?“ zeptal se Dirk. „Věříš, že Snape zabil Brumbála?“
„Samozřejmě, že věřím,“ řekl Ted. „Nechceš tu jen tak sedět a tvrdit mi, že s tím má Potter něco společného?“
„V téhle době je těžké věřit čemukoli,“ zamumlal si Dirk.
„Já Harry Pottera znám,“ řekl Dean. „A myslím si, že je opravdu důležitý – Vyvolený, či jak m uteď říkají.“
„Jo, mnozí by tomu chtěli věřit, synu,“ řekl Dirk, „včetně mě. Ale kde vlatně je? Skrývá se, jak to tak vypadá. Nemyslíš, že kdyby uměl něco, co my ne, nebo kdyby pro něj něco hrálo, bojoval by teď se zdravým odporem, namísto skrývání se? A všichni víme, že proti němu Věštec zahájil dobrou štvanici –“
„Věštec?“ zasmál se Ted. „Jestli ten plátek ještě čteš, pak si zasloužíš, aby ti bylo lháno, Dirku. Jestli chceš fakta, zkus číst Jinotaj.“
Ozvalo se zakuckání, říhnutí a někomu začalo rychle tlouct srdce. Dirk polkl rybí kost. Pak vyprskl, „Jinotaj? Ten bláznivý cár papíru Xena Láskoráda?“
„V současné době už není tak bláznivý,“ řekl Ted. „Možná by ses na něj měl mrknout, Xeno tam vydává všechny ty věci, co Věštec ignoruje, a v posledním čísle už nebyla ani zmínka o Muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho nechají tisknout pravdu nevím. Ale Xeno na první stránce každého vydání tiskne zprávu, že všichni, kteří jsou proti Ty-víš-komu, by měli pomáhat Harry Potterovi.“
„Klukovi, který se vypařil ze světa, těžko může někdo pomoct,“ řekl Dirk.
„Přemýšlej, už to, že ho ještě nechytili, je úspěch,“ řekl Ted. „Rád bych se od něj přiučil, jak zůstat svobodný, o to se tu přece všichni snažíme, ne?“
„Jo, no, v tom máš pravdu,“ řekl Dirk těžce. „Se všemi těmi informátory ministerstva, kteří po něm jdou, bych čekal, že ho dávno budou mít. Tedy pokud ho už nechytili, nezabili a nenechávají si to pro sebe.“
„To neříkej, Dirku,“ zamumlal Ted.
Opět se rozhostilo ticho, přerušované jen cinkáním vidliček a nožů. Když opět promluvili, jejich téma bylo, kde přespí – jestli na úpatí nebo na vršku lesnatého svahu. S tím, že je les lépe ukryje, uhasili oheň, pak vylezli zpět na svah a jejich hlasy se ztratily v dáli.
Harry, Ron a Hermiona smotali ultradlouhé uši. Harry, který celou dobu, kdy tajně naslouchali svým sousedům, potlačoval touhu promluvit, ze sebe teď nemohl dostat jedinou větu. Zmohl se jen na „Ginny – ten meč – “
„Já vím!“ řekla Hermiona.
Skočila po své kabelce a tentokrát do ní ponořila svou ruku až po rameno.
„Tady… to… máme…“ procedila mezi zuby a tahala něco, co bylo evidentně hodně hluboko. Světlo světa spatřil pomalu nejprve roh zdobeného obrazu a Harry jí spešně vyběhl pomoci. Jak táhli z kabelky portrét Phinea Nigella z kabelky, mířila na něj Hermiona celou dobu hůlkou a byla připravena seslat jakékoli kouzlo, pokud by to bylo potřeba.
„Jestli někdo vyměnil skutečný meč za padělek v době, když byl v Brumbálově kanceláři,“ funěla, když opřeli obraz o stěnu stanu, „Phineas Nigellus by to viděl, jeho obraz visí přímo za vitrínou!“
„Tedy pokud zrovna nespal,“ řekl Harry, ale když si Hermiona klekala k prázdnému plátnu, dech měl stále zadržený. Pak namířila hůlkou na obraz, odkašlala si a pak řekla:
„Ehm – Phineasi? Phineasi Nigellusi?“
Nestalo se nic.
„Phineasi Nigellusi?“ zkusila to Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, mohli bychom si s vámi promluvit? Prosím?“
„ ‚Prosím‘ vždycky pomáhá,“ řekl chladný sarkastický hlas a Phineas Nigellus vešel do svého portrétu. V tu chvíli Hermiona zakřičela:
„Obscura!“
Přes bystré černé oči Phinea Nigella se omotala černá páska a on kvůli tomu narazil do rámu a zakřičel bolestí.
„Co to – jak se opovažujete – co jste zač?“
„Je mi moc líto, profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „ale je to nutná prevence!“
„Sundejte ze mě ten odporný přídavek! Sundejte to, žádám vás! Ničíte hodnotný kus umění! Kde to jsem? Co se děje?“
„Nezáleží na tom, kde jsme,“ řekl Harry a Phineas Nigellus ztuhl a přestal se snažit sundat si namalovanou černou pásku.
„Není to snad hlas nepolapitelného pana Pottera?“
„Možná,“ řekl Harry a věděl, že to vzbudí zájem. „Máme na vás pár otázek – o Nebelvírově meči.“
„Ach tak,“ řekl Phineas Nigellus a obrátil hlavu k Harrymu, jako kdyby snad doufal, že Harryho zahlédne, „ano. Ta hloupá holka se tam chovala velmi nerozumně –“
„Sklapněte a nepomlouvejte mou sestru,“ řekl Ron hrubě. Phineas Nigellus pohrdavě zvedl obočí.
„Kdo tu ještě je?“ zeptal se a otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón mě uráží! Ta holka a její přátelé extrémně nerozumně riskovali. Krást věci řediteli.“
„Nekradli,“ řekl Harry. „Ten meč není Snapův.“
„Patří škole profesora Snapa,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok si na něj dělala ta Weasleyovic holka? Zasluhuje si svůj trest, stejně jako ten hlupák Longbottom a ta bláznivka Láskorádová!“
„Neville není hlupák a Lenka není bláznivka!“ řekla Hermiona.
„Kde to jsem?“ zopakoval Phineas Nigellus a začal zovu bojovat s páskou přes oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mě odnesli z domu mých praotců?“
„To neřešte! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptal se Harry naléhavě.
„Profesor Snape je poslal do zapovězeného lesa, aby tam udělali nějakou práci pro to nemehlo Hagrida.“
„Hagrid není nemehlo!“ řekla Hermiona pronikavě.
„A Snape si mohl myslet, že to byl trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se s Hagridem zřejmě dobře bavili. Zapovězený les… už čelili stokrát horším věcem, než je zapovězený les!“
Cítil se uvolněně. Představoval si, že dostali horší trest, možná dokonce až samotnou kletbu Cruciatus.
„Co jsme ale ve skutečnosti chtěli vědět, profesore Blacku, je, zda si někdo, ehm, nepůjčil ten meč? Třeba kvůli vyčištění – nebo tak něco!“
Phineas Nigellus znovu přestal zápasit s páskou přes oči a zachechtal se.
„Mudlorozená,“ řekl, „zbraně vyrobené skřety nepotřebují čištění, prostá dívko. Skřetí stříbro odpuzuje tak obyčejné věci, jako je pozemský prach, a vstřebává to, co je posílí.“
„Neříkejte o Hermioně, že je prostá,“ zaprotestoval Harry.
„už mě nudí vaše odmlouvání,“ řekl Phineas Nigellus. „Možná je čas, abych se vrátil zpět do ředitelny?“
Zatímco se snažil s páskou přes oči tápavě najít stranu obrazu, aby se dostal zpět do svého rámu v Bradavicích, Harryho něco náhle napadlo.
„Brumbál! Můžete k nám přivést brumbála?“
„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.
„Portrét profesora Brumbála – nemohl byste jej přivést sem do vašeho portrétu?“
Phineas Nigellus se obrátil směrem k Harryho hlasu.
„Evidentně tu nejsou ignorantní jen mudlorození, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou spolu rozmlouvat, ale nemohou se dostat ven z hradu, s výjimkou návštěv svých portrétů na jiných místech. Brumbál sem se mnou přijít nemůže a po tom, jak jste se mnou zacházeli, vás ujišťuji, že ani já už se sem nevrátím!“
Harry sklíčeně sledoval, jak Phineas znásobil svou snahu odejít ze svého obrazu.
„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám, prosím, prozradit, kdy někdo naposledy vyndal meč z vitríny? Tedy, než ho vyndala Ginny?“
Phineas si netrpělivě odfrkl.
„Mám dojem, že naposledy byl Nebelvírův meč pryč z vitríny tehdy, když s ním profesor brumbál zlomil prsten.“
Hermiona švihla pohledem po Harrym. Ani jeden z nich nechtěl před Phineasem Nigellusem říkat víc. On sám konečně našel východ z obrazu.
„Tak tedy sbohem vám všem,“ řekl kousavě a začal se ztrácet z dohledu. Už mu byl vidět jen konec klobouku, když Harry náhle vykřikl.
„Počkejte! Řekl jste Snapovi, že jste tohle viděl?“
Phineas Nigellus strčil svou hlavu s páskou zpět do obrazu.
„Profesor Snape má na práci mnohem důležitější věci, než řešit výstřednosti Albuse Brumbála. Dobrou noc, Pottere!“
S těmi slovy se ztratil úplně a zanechal po sobě jen špinavý rám.
„Harry!“ vyjekla Hermiona.
„Já vím!“ vykřikl Harry. Sám se nedokázal ovládnout a rozmáchl se naprázdno do vzduchu. Bylo to mnohem víc, než v co se odvážil doufat. Procházel se po stanu a cítil, že musel ujít snad kilometr. Už ani neměl hlad. Hermiona cpala portrét Phinease Nigelluse zpět do kabelky. Když ji pak zavřela, hodila kabelku stranou a usmála se na Harryho.
„Ten meč dokáže ničit viteály! Skřetí ostří vstřebává jen to, co je posílí – Harry, ten meč vstřebal baziliščí jed!“
„A Brumbál mi ho nedal už tehdy právě proto, že s ním chtěl zničit ten medailonek –“
„ – a musel si uvědomit, že ti ho nebudou chtít dát, když ti ho odkáže v poslední vůli –“
„ – takže vytvořil kopii –“
„ – a umístil ji do vitríny –“
„ – a skutečný meč nechal… Kde?“
Zírali na sebe navzájem. Harry cítil, že odpověď je velmi blízko, jako kdyby se téměř houpala nad nimi ve vzduchu. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo to snad řekl, ale Harry si to v tu chvíli neuvědomil?
„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Přemýšlej! Kde by ho mohl nechat?“
„V Bradavicích ne,“ řekl Harry a začal znovu pochodovat po stanu.
„Někde v Prasinkách?“ nadhodila Hermiona.
„V chroptící chýši?“ řekl Harry. „Tam nikdy nikdo nechodí.“
„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to riskantní?“
„Brumbál Snapovi věřil,“ připomněl jí Harry.
„Ne natolik, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.
„Jo, to máš pravdu!“ řekl Harry a při zmínce na Brumbála se cítil ještě povzbuzenější, když věděl, že Brumbál měl přece jen nějaké výhrady, ačkoli slabé, ke Snapově důvěryhodnosti. „Že by ten meč schoval někde mimo Prasinky? Co myslíš, Rone? Rone?“
Harry se rozhlédl. Na jeden krátký moment si myslel, že Ron ze stanu odešel, ale pak si uvědomil, že leží na spodním patře palandy a vypadá strnule.
„Takže jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“
Ron si odfrkl, když se podíval na spodek horního patra palandy a řekl:
„Pokračujte si, nenechte mě, abych vám rušil legraci.“
Harry zmateně zíral na Hermionu, od které očekával pomoc, ale ta zavrtěla hlavou, zjevně stejně v rozpacích, jako on.
„Co se děje?“ zeptal se Harry.
„CO? Nic se neděje,“ řekl Ron a pořád odmítal podívat se na Harryho. „Alespoň podle tebe není, takže co.“
Nad jejich hlavami se ozvalo pár dopadajících kapek. Začalo pršet.
„No, něco se určitě děje,“ řekl Harry. „Takže ven s tím.“
Ron seskočil z postele a postavil se. Vypadal zvláštně, jako kdyby nebyl ve své kůži.
„Dobře, ven s tím. Nečekej ode mě, že budu výskat radostí, protože jsme přišli na další zatracenou věc, kterou musíme najít. Prostě si ji připiš na seznam těch nesmyslů, o kterých nic nevíš.“
„Já nic nevím?“ zopakoval harry. „Já nic nevím?“
Kap, kap, kap. Déšť byl čím dál hustější, dopadal na jejich listy pokrytý stan i na bublající vodu v temnotě venku. Harryho se zmocnila hrůza. Ron říkal přesně to, o čem musel myslet celou dobu a čeho se on, Harry, bál.
„Nehodlám tady strávit celej život,“ řekl Ron, „abych měl celou dobu zavázanou ruku, nic k jídlu a mrzly mi záda každou noc. Jen jsem doufal, že po těch pár týdnech budeme už něco mít.“
„Rone,“ řekla Hermiona tak tichým hlasem, že Ron mohl předstírat, že ho přes hlasité bouchání deště na stan neslyšel.
„Myslel jsem si, že víš, do čeho jdeš,“ řekl Harry.
„Jo, to jsem si myslel taky.“
„Takže která část z toho není podle tvých představ?“ zeptal se Harry. Na obranu mu teď přicházel jeho hněv. „To sis myslel, že budeme pobývat ve špičkových hotelích? Každý druhý den najdeme viteál? Myslel sis, že budeš u maminky zpátky na Vánoce?“
„Mysleli jsme si, že víš, co budeme dělat!“ křičel Ron a postavil se. Jeho slova ranila Harryho, jako kdyby to byl ostrý nůž. „Mysleli jsme si, že Brumbál ti řekl, co máš dělat, že máš nějaký skutečný plán!“
„Rone!“ řekla Hermiona, tentokrát znatelně nahlas přes všechen ten déšť nad hlavami, ale on ji opět ignoroval.
„Pak tedy promiň, že tě zklamu,“ řekl Harry a jeho hlas byl chladný. „Byl jsem s vámi úplně od začátku. Řekl jsem vám všechno, co vím od Brumbála. A pokud sis toho nevšiml, našli jsme jeden viteál –“
„Jo, a zbavit se ho chceme tak rychle, jako najít ty ostatní – takže jinými slovy, kdo ví kdy.“
„Sundej si ten medailonek, Rone,“ řekla Hermiona neobvykle vysokým hlasem. „Prosím, sundej si ho. Nemluvil bys takhle, kdybys ho na sobě neměl celý den.“
„Ale jo, mluvil by,“ řekl Harry, který nechtěl slyšet žádné omluvy Ronova chování. „Myslíš, že jsem si nevšiml, co si vy dva šeptáte za mými zády? Myslíš, že mě nenapadlo, že si tohle myslíte?“
„Harry, my jsme ne—“
„Nelži!“ vypálil na ni Ron. „Ty jsi to říkala taky, říkalas, že jsi zklamaná, že sis myslela, že se ještě někam pohneme –“
„Neřekla jsem to takhle – Harry, neřekla!“ začala brečet.
Po stanu stékaly kapky dešě, po obličeji Hermiony slzy a vzrušení, které se objevilo před pár minutami, teď rychle zmizelo, jako kdyby nikdy neexitovalo. Ohňostroj, který jen zapufal a zhasl a zanechal po sobě jen temno, vlhko a chladno. Nebelvírův meč byl skryt kdo ví kde a ve stanu byli jen tři náctiletí, kteří dosáhli jen toho, že – zatím – nezemřeli.
„Takže proč tu ještě jsi?“ zeptal se Harry Rona.
„Podívej se na mě,“ řekl Ron.
„Tak jdi domů,“ navrhl Harry.
„Jo, možná bych měl!“ vykřikl Ron a popošel pár kroků k Harrymu, který se nepohnul. „neslyšels, co říkali o mé sestře? Ale tobě na tom vůbec nezáleží, vždyť je to jen zapomenutej les, Harry Já-čelil-už-horším-věcem Potter se přece nezajímá o to, co se jí tam stalo. Ale já se o to zajímám, jsou tam všichni ti obrovští pavouci a ty další věci –“
„Řekl jsem jen, že tam byla s ostatními, s Hagridem –“
„Jo, já to chápu, tobě na ní nezáleží! A co ten zbytek mé rodiny, ‚Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě,‘ slyšels to?“
„Jo, já –“
„Nezajímalo tě, co to znamená, co?“
„Rone!“ vykřikla Hermiona a vložila se mezi ně. „Nemyslím, že by to znamenalo, že se stalo cokoli nového, cokoli, o čem bychom nevěděli. Přemýšlej, Rone, Bill už je zjizvený, hodně lidí už muselo vidět, že George přišel o ucho a ty máš ležet na smrtelné posteli s kropenatkou, myslím, že to nic víc neznamenalo –“
„Takže ty myslíš, co? No dobrá, nebudu si o ně dělat starosti. Pro vás je to všechno v pořádku, když jsou vaši rodiče v bezpečí –“
„Moji rodiče jsou mrtví!“ křičel Harry.
„A moji mohou být taky!“ vyjel na něj Ron.
„Tak jdi! Zařval Harry. „Jdi k nim zpátky, předstírej, že ses vyléčil z kropenatky a maminka tě nakrmí a –“
V tom Ron náhle sáhl do pláště. Harry zareagoval, ale než byla hůlka kteréhokoli z nich venku, Hermiona zvedla svou.
„Prestego!“ zakřičela a mezi ní, Harrym a Ronem se vzepnul neviditelný štít. Síla kouzla všechny odhodila stranou a Harry a Ron na sebe zírali z obou stran neviditelné bariéry, jako kdyby se viděli poprvé v životě. Harry cítil k Ronovi zničující nenávist. Něco se mezi nimi zlomilo.
„Sundej si ten viteál,“ řekl Harry.
Ron si strhl řetěz z krku a pohodil medailonek do nejbližšího křesla. Obrátil se na Hermionu.
„Co budeš dělat ty?“
„Co tím myslíš?“
„Zůstáváš tu, nebo co?“
„Já…“ vypadala zmateně. „Ano – ano, zůstávám. Rone, řekli jsme si, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme –“
„Chápu. Vybrala sis jeho.“
„Rone, ne – prosím – vrať se, vrať se!“
Zadrželo ji její vlastní štítové kouzlo. Ve chvíli, kdy jej zrušila, se Ron vytratil do tmy. Harry stál tiše a nehnutě, poslouchal Hermionu, jak vzlyká a volá jeho jméno do lesů.
Po pár minutách se vrátila s ubrečeným obličejem a zakoktala:
„Je p-p-pryč! P-přemístil se!“
Padla do křesla, schoulila se do klubíčka a začala brečet.
Harry se cítil zmateně. Sklonil se, zvedl viteál a pověsil si ho kolem krku. Sundal z Ronovy postele přikrývku a hodil ji Hermioně. Pak vylezl na svou postel, lehl si, zíral na stropní plachtu a poslouchal kapky deště.
Harry a Hermiona tušili, že nejlepší bude nezůstávat na jakémkoli místě příliš dlouhou dobu a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další cíl bude poblíž slaninového sendviče. Hermiona zrušila kouzla, která umístila okolo planiny, a Harry s Ronem zamaskovali všechny stopy na zemi, které by mohly prozradit, že se zdrželi právě tady. Pak se přemístili na okraj malého obchodního městečka.
Jakmile postavili stan v zákrytu malého lesíku a obklopili se obrannými zaklínadly, vyrazil Harry přikrytý neviditelným pláštěm pro něco k jídlu. To ale neprošlo tak hladce, jak si plánoval. Ještě se ani nedostal do města, když ho nepřirozený chlad, klesající mlha a náhlé setmění oblohy přinutily zastavit na místě.
„Ale vždyť umíš udělat perfektního patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil zpět do stanu s prázdnýma rukama. Nemohl popadnout dech a opakoval jediné slovo, mozkomoři.
„Nemohl jsem… žádného vykouzlit,“ funěl a držel se za bok, ve kterém ho bodalo. „Nechtěl… se zhmotnit.“
Harry se při jejich výrazu zděšení a zklamání cítil zahanbeně. Byla to děsivá zkušenost, vidět mozkomory, jak se z dálky přibližují a uvědomovat si, že se nebude moct chránit. Harryho stálo všechnu jeho sílu pohnout se a utéct a přitom nechat mozkomory pohybovat se mezi mudly, kteří je nemohli vidět, ale cítili beznaděj všude tam, kudy prolétli.
„Takže pořád nemáme co jíst.“
„Sklapni, Rone,“ vyštěkla Hermiona. „Harry, co se stalo? Napadá tě, proč jsi nemohl vykouzlit svého patrona? Včera sis vedl perfektně!“
„Já nevím.“
Seděl hluboko v jednom starém Perkinsově křesle a cítil se ještě poníženejší. Obával se, že se s ním něco stalo. Včerejšek vypadal, jako kdyby to bylo před mnoha lety: Dnes se cítil, jako kdyby mu bylo opět třináct, kdy se on jediný zhroutil v bradavickém expresu.
Ron nakopl nohu křesla.
„Co je?“ zavrčel na Hermionu. „Mám hlad! Od té doby, co jsem skoro vykrvácel, bylo pár prašivek!“
„Tak jdi a probojuj se skrz ty mozkomory sám,“ řekl Harry dotčeně.
„Vydal bych se, ale jestli sis toho nevšiml, mám ruku v šátku!“
„To je jen dobře.“
„Co tím chceš –?“
„samozřejmě!“ křičela Hermiona a plácla se rukou do čela, načež se oba překvapeně utišili. „Harry, dej mi ten medailonek! No tak, šup,“ řekla netrpělivě a luskla na něj, když nereagoval, „ten viteál, Harry, ještě pořád ho máš na krku!“
Napřáhla ruce a Harry si přehodil zlaté řetězy přes hlavu. V tu chvíli, kdy se přestal medailonek dotýkat Harryho kůže, cítil se volný a podivně lehký. Do té doby si ani neuvědomil, že je provlhlý a že mu kručí v žaludku.
„Lepší?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, stokrát!“
„Harry,“ řekla, skrčila se před ním a nasadila hlas, jako kdyby mluvila s někým, kdo je na smrtelném loži, „nemyslíš, že bys mohl být posedlý?“
„Co? Ne!“ řekl obranně, „pamatuju si všechno, co jsme udělali od té doby, co ho nosím. Kdybych byl posedlý, nevěděl bych, co dělám, ne? Ginny mi povídala, že si na některé chvíle vůbec nemohla vzpomenout.“
„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se na těžký medailonek. „Tak bychom ho možná jen neměli nosit. Můžeme ho nechat ve stanu.“
„Přece tu nenecháme viteál jen tak povalovat,“ řekl Harry rozhodně. „Jestli ho ztratíme, jestli ho někdo ukradne –“
„No dobrá, dobrá,“ řekla Hermiona, zavěsila si viteál kolem krku a skryla ho za svým tričkem. „Ale budeme se střídat, když ho budeme nosit, aby ho nikdo neměl příliš dlouho.“
„Super,“ řekl Ron naštvaně, „a když jsme si to vyjasnili, můžeme se vydat pro nějaké jídlo?“
„Fajn, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona s pohledem na Harryho. „Není důvod zůstávat někde, kde se po kolí potulují mozkomoři.“
Nakonec se na noc usadili na vzdáleném úbočí pole, které patřilo k osamělé farmě, ze které si také vzali vejce a chléb.
„To není krádež, ne?“ zeptala se Hermiona ustaraně, když zhltli míchaná vajíčka s chlebem. „Ne tehdy, když jsem pod kuřecí podestýlkou nechala peníze…“
Ron zakroutil očima a řekl s plnou pusou, „Her-i-ono, neboj fe tolik. Uvolni fe!“
A opravdu bylo mnohem jednodušší se uvolnit, když se pořádně najedli. Hádka o mozkomorech byla v tom všem nočním smíchu zapomenuta a Harry se cítil šťastně, snad i nadějně, když jako první z nich zůstal na noční stráži.
Bylo to jejich první setkání s faktem, že plný žaludek přivádí dobrou náladu, prázdný pro změnu hašteření a beznaděj. Harry tím nebyl příliš překvapen, ještě si vzpomínal na doby, kdy u Dursleyových občas téměř vyhladověl. Hermiona celkem dobře snášela, když museli jíst bobule nebo okoralý chléb ačkoli náladu měla možná o malinko skleslejší, než obvykle, a tvrdošíjně mlčela. Ron byl ovšem odedávna zvyklý na tři chutná jídla denně, možná to byl zvyk od matky z domova, možná od domácích skřítků ze školy, a hlad v něm probouzel zlostně hněvivé nálady, které, když se zkombinovaly s nošením viteálu, byly naprosto odporné.
„Takže kam dál?“ opakoval neustále. Nevypadalo to, že by jeho samotného něco napadlo, jen seděl a dumal nad nedostatkem jídla, ale od Harryho a Hermiony očekával plány do budoucna. Harry a Hermiona strávili nekonečné hodiny přemýšlením, kde by mohli najít ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už měli, ale jelikož neměli žádné nové informace, jejich rozhovory se čím dál častěji opakovaly.
Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věřil, že Voldemort schoval viteály na místech, která pro něj byla důležitá, opakovali si neúprosně místa, ve kterých podle jejich informací Voldemort žil, nebo se objevoval. Sirotčinec, kde se narodil a vyrůstal. Bradavice, ve kterých se vzdělával. U Borgina a Burkse, kde pracoval po škole. Pak v Albánii, ve které strávil roky vyhnanství. To vše byly pilíře, na kterých stavěli své domněnky.
„Tak pojďme do Albánie. Přece nám prohledání celé země nemůže zabrat déle, než hodinu,“ řekl Ron sarkasticky.
„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů měl už předtím, než se přemístil do vyhnanství, a Brumbál si byl jist, že had je ten poslední,“ řekla Hermiona. „Víme, že Had v Albánii není, obvykle bývá s Vol—“
„Neprosil jsem tě, abys to přestala říkat?“
„Fajn! Had je obvykle s Ty-víš-kým – spokojenej?“
„Moc ne.“
„Nevidím smysl v tom, aby něco schovával u Borgina a Burkeho,“ řekl Harry, který nad tím už mnohokrát přemýšlel, ale řekl to znovu, aby přerušil to nepříjemné ticho. „Borgin a Burke byli odborníci na objekty černé magie, viteál by poznali na první pohled.“
Ron si natruc zívl. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a přemýšlel dál, „pořád si myslím, že mohl něco skrýt v Bradavicích.“
Hermiona si povzdechla.
„Ale to by to přece Brumbál našel, Harry!“
Harry zopakoval argument, který tuto teorii podporoval.
„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že by snad znal všechna bradavická tajemství. Říkám vám, jestli je místo, kam Vol—“
„Hej!“
„Dobrá, TY-VÍŠ-KDO!“ zakřičel Harry, když mu přetekla trpělivost. „Jestli kdy existovalo místo, které bylo pro Ty-víš-koho důležité, byly to Bradavice!“
„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“
„Jo, jeho škola! Byl to jeho první skutečný domov, místo, které pro něj bylo zvláštní. Znamenalo pro něj všechno a dokonce i poté, co odešel –“
„Mluvíme tu o Ty-víš-kom, mám pravdu? Ne o tobě?“ zeptal se Ron. Popotahoval řetěz viteálu okolo svého krku a Harry dostal chuť ho za něj chytit a uškrtit.
„Řekls nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála, aby ho poté, co ze školy odešel, zaměstnal, „ řekla Hermiona.
„Správně,“ řekl Harry.
„A Brumbál si myslel, že se tam chtěl vrátit jen proto, aby zkusil najít něco, možná věc, která patřila dalšímu zakladateli, co by mohl proměnit v další viteál?“
„Jo,“ potvrdil Harry.
„Ale nakonec tu práci nedostal,“ řekla Hermiona. „Takže nikdy neměl šanci najít nic z věcí původních zakladatelů školy a schovat to uvnitř!“
„No dobrá,“ rezignoval Harry. „Zapomeňte na Bradavice.“
Bez dalších plánů se vydali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm se pokusili najít sirotčinec, ve kterém Voldemort vyrůstal. Hermiona se vkradla do místní knihovny a z tamních záznamů zjistila, že tu budovu zbourali už před mnoha lety. Vydali se tedy na místo, kde stávala, ale našli tam jen věžák plný kanceláří.
„Možná bychom mohli zkusit prozkoumat základy,“ nadhodila Hermiona polovičatě.
„Tady by viteál neschovával,“ zareagoval Harry. Věděl to celou dobu. Sirotčinec bylo místo, ze kterého Voldemort utekl, nikdy by tam neschovával část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, jak si Voldemort vybíral úkryty podle toho, jak majestátné nebo mystické byly. Tenhle ponurý kousek Londýna byl od Bradavic, Ministerstva, nebo budovy jako byla banka Gringottových se všemi těmi zlatavými mřížemi a mramorovými podlahami tak vzdálen…
Dokonce, i když neměli žádné další nápady, pokračovali ve svém putování po zemi a každou noc z bezpečnostních důvodů stavěli stan na jiném místě. Každé ráno se přesvědčili, že po sobě zahladili všechny stopy, a pak se vydali najít další osamocené a odloučené místo, přemisťovali do lesů, temných skalních štěrbin, purpurových bažin, fuchsiemi pokrytých stěn hor a jednou i do zakryté oblázkové zátoky. Každých zhruba dvanáct hodin si mezi sebou předávali viteál, jako kdyby hráli nějakou zpomalenou zvrácenou hru ‚pošli to dál‘, u které se báli, že pokud se jim nepodaří předat medailonek dál, vyslouží si za odměnu dvanáct hodin nadměrného strachu a úzkosti.
Harryho stále bodala jizva. Jak si všiml, stávalo se to nejčastěji, když nesl viteál. Někdy nedokázal ovládnout svou reakci na bolest.
„Co? Cos viděl?“ chtěl vědět Ron kdykoli uviděl Harryho, jak sebou škubl.
„Obličej,“ zamumlal Harry pokaždé. „Pořád ten samý obličej. Toho zloděje, který něco ukradl Gregorovičovi.“
A Ron se od něj opět otočil a ani se nepokusil skrýt své zklamání. Harry věděl, že Ron doufal, že mu poví nějaké nové informace o jeho rodině nebo o zbytku Fénixova řádu, ale nakonec on, Harry, nebyl televizní přijímač. Viděl jen to, na co v tu chvíli Voldemort myslel. Nedokázal se naladit na cokoli, na co by jen pomyslel. Voldemort ale zjevně myslel pořád na toho neznámého mladíka s úsměvem ve tváři, jehož jméno a počátky, tím si Harry byl jist, neznal Voldemort lépe, než on. Harryho jizva pořád hořela a když mu ten čilý blonďatý chlapec prostupoval pamětí, dokázal se postupně ovládat a potlačit bolest či neklid tak, aby při jakékoli zmínce o zloději před druhými nedával najevo nic, kromě nedočkavosti. Nemohl jim nic dávat za vinu, při té jejich beznadějné honbě za viteály.
Jak se dny protahovaly v týdny, začal Harry podezřívat Rona a Hermionu, že mluví o něm bez něj. Párkrát totiž náhle přestali mluvit ve chvíli, kdy Harry vešel do stanu, a dvakrát je uviděl shrbené nedaleko od stanu, s hlavami u sebe a rychlou mluvou. Pokaždé úplně ztichli, když si uvědomili, že se k nim přibližuje a rychle se tvářili, že jsou zaneprázdněni sbíráním dřeva nebo hledáním vody.
Harry uvažoval, že se možná jen domlouvali nad pokračováním v tom, co teď připomínalo marné toulavé cestování, protože doufali, že pro ně má ještě tajný plán, který jim prozradí až během cesty. Ron už se nesnažil skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že už i Hermiona byla zklamaná jeho mizerným vůdcovstvím. Beznadějně se pokoušel přemýšlet o dalších místech, kde by viteály mohly být, ale to jediné, co se k němu vracelo, byly Bradavice, a jelikož byl sám, kdo o nich více přemýšlel, zavrhl je.
Jak procházeli krajinou, ubíhal podzim. Teď už stavěli stan na nastlané vrstvě padlých listů. Mlhy od mozkomorů teď doplňovala mlha přírodní a k tomu všemu je začal otravovat vítr a déšť. To, že byla Hermiona čím dál lepší v hledání jedlých hub, jim v žádném případě nemohlo vynahradit samotu, chybějící přátele, nebo jejich úplné izolování od toho, co se ve zbytku světa dělo proti Voldemortovi.
„Má matka,“ řekl Ron jedné noci, když seděli ve stanu na mělčině ve Walesu, „dokáže ze vzduchu vyčarovat jídlo.“
Rozmrzele při tom strkal do kousků spálených šedých rybiček, které měl na talíři. Harry se Ronovi podíval automaticky na krk a viděl, jak ostatně očekával, blyštivý zlatý řetěz viteálu. Ovládl se a nezanadával si na Rona, jehož reakce se, jak věděl, zlepší ve chvíli, kdy si sundá medailonek z krku.
„Tvá matka nemůže vyčarovat jídlo ze vzduchu,“ řekla Hermiona. „To nemůže udělat nikdo. Jídlo je první z pěti Základních výjimek z Gampova zákona o přeměně prvk—“
„Ale no tak, nemluv na mě svahilsky!“ řekl Ron a snažil se dostat rybičku ze svých zubů.
„Není možné vyčarovat z ničeho jídlo! Můžeš ho přivolat, pokud víš, kde je, můžeš ho přeměnit, můžeš ho znásobit, když už nějaké máš –“
„No, nesnaž se násobit tohle jídlo, je to nechutné,“ řekl Ron.
„Harry tu rybu chytil a já jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla! Zjistila jsem, že jsem jediná, kdo tu připravuje jídlo, možná je to proto, že jsem holka?!“
„Ne, je to proto, že tebe tu všichni považujeme za nejlepší čarodějku!“ řekl Ron a střelil po ní pohledem.
Hermiona povyskočila a z jejího cínového plechu na zem jí sjely kousky opečené štiky.
„Zítra můžeš vařit ty, Rone, můžeš zkusit najít přísady a zkusit to, přeměnit je v něco, co se bude dát jíst, a já tu budu sedět a ksichtit se a bědovat na tebe, takže uvidíš, jak se –“
„Tiše!“ řekl Harry, vyskočil na nohy a zvedl obě ruce. „Buďte chvilku zticha!“
Hermiona vypadala pobouřeně.
„Jak můžeš být na jeho straně, když prakticky nevaří –“
„Hermiono, buď zticha, myslím, že někoho slyším!“
Poslouchal s napjatýma ušima, ruce měl stále ve vzduchu, aby jim dal najevo, že stále nemají mluvit. Pak přes všechen ten hluk proudící vody zaslechl znovu hlasy. Ohlédl se na lotroskop, ten se ale nehýbal.
„Ochránilas nás Ševelissimem, že ano?“ zašeptal k Hermioně.
„Udělala jsem všechno, co obvykle,“ zašeptala zpátky, „Ševelissimo, odpuzovací kouzla proti mudlům a zakrývací kouzla, to všechno. Neměli by nás slyšet ani vidět, ať jsou kdokoli.“
Zvuky těžkého prodírání a škrábání spolu se zvukem vytlačených kamenů a větviček jim prozradily, že se k nim dolů po srázu až k mělčině, na které rozbili stan, blíží několik lidí. Vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, kterými okolo sebe vybudovali hradbu, by měla v úplné tmě postačovat na ochranu před mudly a obyčejnými kouzelníky a čarodějkami. Pokud to byli smrtijedi, čekal je pravděpodobně první skutečný test jejich schopností bránit se proti černé magii.
Hlasy byly čím dál hlasitější, ale nepochopitelnější, jak se ta skupinka lidí přibližovala k mělčině. Harry předpokládal, že lidé, kterým hlasy patřily, jsou už jen pár metrů daleko, ale šumění řeky mu neumožňovalo cokoli lépe odhadnout. Hermiona chňapla kabelku a začala v ní hledat. Po chvilce vytáhla troje Ultradlouhé Uši. Jedno si nechala pr osebe, druhé dala Harrymu, třetí Ronovi, všichni si vsunuli konce barevných provázků do uší a druhou stranu vyhodili před vchod do stanu.
Během chvilky Harry uslyšel vyčerpaný mužský hlas.
„Mělo by tu být alespoň pár lososů. Nebo myslíš, že jejich sezóna ještě nepřišla? Accio losos!“
Ozvalo se pár zřetelných zaplesknutí a pak zvuk, který dával najevo, že ryby dorazily ke kouzelníkům. Někdo vděčně zavrčel. Harry si zasunul ultradlouhé ucho hlouběji do toho svého. Přes bublání řeky slyšel ještě více hlasů, ale nemluvili anglicky, ani jiným lidským jazykem, který kdy slyšel. Byl to drsný a nelibozvučný hlas, souvislé chrastění, zvuky vycházející snad přímo z hrdla. Zdálo se, že tam byli dva mluvčí, jeden s hlubším, pomalejším a druhý s vyšším hlasem.
Za plachtou se roztančily plameny ohně a díky jejich záři na stan dopadaly obrovské stíny. Nádherná vůně pečených lososů se donesla až k nim a trápila jejich hladové žaludky. Pak se ozvalo cinkání příborů a první muž znovu promluvil.
„Tady, Griphooku, Gornuku.“
Skřeti! Naznačila Hermiona ústy k Harrymu, který přikývl.
„Díky,“ řekli skřeti společně anglicky.
„Takže jak dlouho jste vlastně vy tři na cestě?“ zeptal se nový, jemný a příjemný hlas. Byl Harrymu odněkud povědomý. Představoval si pupkatého přívětivého muže.
„Šest týdnů… sedm… už ani nevím,“ řekl unavený muž. „Během prvních pár dnů jsem potkal Griphooka a nedlouho poté jsme spojili své síly s Gornukem. Je dobré mít alespoň nějakou společnost.“ Pak následovalo ticho, během kterého nože skřípaly o talíře a občas se zvedly ze země cínové hrnky. „A co přinutilo tebe odejít, Tede?“ pokračoval muž.
„Věděl jsem, že po mně půjdou,“ odpověděl přívětivě Ted a Harry náhle poznal, o koho šlo. Byl to otec Tonksové. „Zaslechl jsem, že se kolem nás během posledního týdne potulovali smrtijedi a tak jsem se rozhodl před nimi utéct. Odmítl jsem se už z principu zaregistrovat jako mudlorozený, chápete, takže jsem věděl, že bude jen otázka času, že nakonec budu muset stejně utéct. Má žena by měla být v pořádku, je čistokrevná. A pak jsem tady potkal Deana, kdy to bylo, někdy před pár dny, synu?“
„Jo,“ ozval se další hlas a Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali, tiše, ale vzrušeně, protože všichni poznali hlas Deana Thomase, jejich kamaráda z Nebelvíru.
„Mudlorozený, co?“ zeptal se první muž.
„To nevím jistě,“ řekl Dean. „Taťka od mamky odešel, když jsem byl ještě dítě. Nemám ale důkaz, že to byl kouzelník.“
Na chvilku se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen hryzání. Pak promluvil znovu Ted.
„Musím říct, Dirku, že jsem překvapen, že jsem tě potkal. Těší mě to, ale překvapuje. Říkalo se, že tě chytili.“
„Chytili,“ řekl Dirk. „Už jsem byl na cestě do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Omráčil jsem Dawlishe a sebral jsem mu koště. Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Myslím, že v tu dobu nebyl ve své kůži. Možná ho někdo omámil – to bych takovému kouzelníkovi nebo čarodějce chtěl poděkovat, protože mi zřejmě zachránili život.“
Chvíli bylo opět ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně a proud vody v řece. Pak Ted řekl,“ A co vy dva tady? Měl jsem, ehm, pocit, že skřeti byli celou dobu s Vy-víte-kým.“
„To jste měl špatný pocit,“ řekl vyšší skřetí hlas. „My se k nikomu nepřidáváme. Tohle je kouzelnická válka.“
„Proč se tedy skrýváte?“
„Považují mě za drzého,“ řekl skřet s hlubším hlasem. „Odmátl jsem splnit žádost, kterou jsem považoval za nemístnou, a pak jsem zjistil, že má osobní bezpečnost je v ohrožení.“
„O co tě požádali?“ zeptal se Ted.
„O něco, co uráželo mou rasu,“ odpověděl skřet drsnějším a méně lidským hlasem. „Nejsem domácí skřítek.“
„A co ty, Griphooku?“
„Jsem na tom podobně,“ řekl skřet s vyšším hlasem. „Banka Gringottových už není pod vládou mé rasy. Nepřipouštím, aby mi velel kouzelník.“
Dodal si něco pod vousy ve skřetí hatmatilce a Gornuk se zasmál.
„Co to bylo za vtip?“ zeptal se Dean.
„Řekl,“ odpověděl Dirk, „že jsou věci, které si ani kouzelníci nepřipouští.“
Chvilku bylo ticho.
„Já to nechápu,“ řekl Dean.
„Před svým odchodem jsem jim něco trošku odplatil,“ řekl Griphook.
„Propána – tedy pro skřeta, měl bych říct,“ opravil se Ted spěšně. „Nezamkl jsi náhodou smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s extrémním zabezpečením?“
„Kdybych to udělal, ani ten meč by mu nepomohl dostat se ven,“ odpověděl Griphook. Gornuk se znovu zasmál a tentokrát se usmál i Dirk.
„Dean ani já to pořád nechápeme,“ řekl Ted.
„To ani Severus Snape, ačkoli to neví,“ řekl Griphook a dva skřeti se rozesmáli příšerným smíchem. Harry uvnitř stanu samým vzrušením téměř nedýchal – podívali se s Hermionou na sebe a poslouchali tak pozorně, jak jen mohli.
„To jsi o tom neslyšel, Tede?“ zeptal se Dirk. „O těch dětech, které se pokusily ukrást Nebelvírův meč ze Snapovy ředitelny v Bradavicích?“
Harrymu jako kdyby tělem projel elektrický proud, napnul mu každý nerv v těle a přikoval ho k zemi.
„O tom jsem nic neslyšel,“ řekl Ted, „ani ve Věštci to nebylo, co?“
„To těžko,“ zachechtal se Dirk. „Tady Griphook mi řekl, že to slyšel od Billa Weasleyho, který pro banku pracuje. Jedno z těch dětí, které se meč pokoušely ukrást, byla Billova mladší sestra.“
Harry se podíval na Hermionu a Rona, kteří svírali ultradlouhé uši tak pevně, jako kdyby to bylo záchranné lano. „Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapovy kanceláře a rozbili prosklenou vitrínu, ve které zřejmě meč schovával. Když se jej snažili dostat po schodech, Snape je chytil.“
„Pak jim tedy Bůh žehnej,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že ho použijí proti Ty-víš-komu? Nebo snad proti Snapovi?“
„Ať si mysleli, že s ním udělají cokoli, Snape se rozhodl, že na současném místě meč není v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, jakmile dostal od Ty-víš-koho souhlas, poslal meč do Londýna, aby ho skryl u Gringottových.“
Skřeti se začali znovu smát.
„Pořád ten vtip nechápu,“ řekl Ted.
„Je to padělek,“ zaskřehotal Griphook.
„Nebelvírův meč?!“
„Ano. Je to kopie – dokonalá kopie, musím říct – ale vyrobili ji kouzelníci. Originál vytvořili skřeti před stovkami let a má jisté vlastnosti, které mají jen skřety vyrobené zbraně. Ať je pravý Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru u Gringottových.“
„Už chápu,“ řekl Ted. „A předpokládám dobře, že jste se tohle smrtijedům neobtěžovali říct?“
„Nemělo smysl je s tou informací obtěžovat,“ řekl Griphook samolibě a teď už se ke smíchu Gornuka a Dirka přidali i Ted a Dean.
Uvnitř stanu Harry zavřel oči a přál si, aby někdo položil otázku, na kterou chtěl znát odpověď, a po minutě, která mu utekla desetkrát pomaleji, než obvykle, se Dean nakonec přinutil zeptat – i on byl koneckonců Ginnyin bývalý přítel a když na to Harry pomyslel, píchlo ho u srdce.
„Co se stalo s Ginny a s těmi ostatními? S těmi, kteří se pokusili ukrást meč?“
„No, potrestali je krutě,“ odpověděl Griphook lhostejně.
„Ale jsou v pořádku, ne?“ zeptal se Ted rychle, „Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě, řekl bych.“
„Neutrpěli žádnou vážnou újmu na zdraví, pokud je mi známo,“ řekl Griphook.
„To měli štěstí,“ řekl Ted. „S tím, co se o Snapovi povídá, můžeme být rádi, že jsou naživu.“
„Ty tomu tedy věříš, Tede?“ zeptal se Dirk. „Věříš, že Snape zabil Brumbála?“
„Samozřejmě, že věřím,“ řekl Ted. „Nechceš tu jen tak sedět a tvrdit mi, že s tím má Potter něco společného?“
„V téhle době je těžké věřit čemukoli,“ zamumlal si Dirk.
„Já Harry Pottera znám,“ řekl Dean. „A myslím si, že je opravdu důležitý – Vyvolený, či jak m uteď říkají.“
„Jo, mnozí by tomu chtěli věřit, synu,“ řekl Dirk, „včetně mě. Ale kde vlatně je? Skrývá se, jak to tak vypadá. Nemyslíš, že kdyby uměl něco, co my ne, nebo kdyby pro něj něco hrálo, bojoval by teď se zdravým odporem, namísto skrývání se? A všichni víme, že proti němu Věštec zahájil dobrou štvanici –“
„Věštec?“ zasmál se Ted. „Jestli ten plátek ještě čteš, pak si zasloužíš, aby ti bylo lháno, Dirku. Jestli chceš fakta, zkus číst Jinotaj.“
Ozvalo se zakuckání, říhnutí a někomu začalo rychle tlouct srdce. Dirk polkl rybí kost. Pak vyprskl, „Jinotaj? Ten bláznivý cár papíru Xena Láskoráda?“
„V současné době už není tak bláznivý,“ řekl Ted. „Možná by ses na něj měl mrknout, Xeno tam vydává všechny ty věci, co Věštec ignoruje, a v posledním čísle už nebyla ani zmínka o Muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho nechají tisknout pravdu nevím. Ale Xeno na první stránce každého vydání tiskne zprávu, že všichni, kteří jsou proti Ty-víš-komu, by měli pomáhat Harry Potterovi.“
„Klukovi, který se vypařil ze světa, těžko může někdo pomoct,“ řekl Dirk.
„Přemýšlej, už to, že ho ještě nechytili, je úspěch,“ řekl Ted. „Rád bych se od něj přiučil, jak zůstat svobodný, o to se tu přece všichni snažíme, ne?“
„Jo, no, v tom máš pravdu,“ řekl Dirk těžce. „Se všemi těmi informátory ministerstva, kteří po něm jdou, bych čekal, že ho dávno budou mít. Tedy pokud ho už nechytili, nezabili a nenechávají si to pro sebe.“
„To neříkej, Dirku,“ zamumlal Ted.
Opět se rozhostilo ticho, přerušované jen cinkáním vidliček a nožů. Když opět promluvili, jejich téma bylo, kde přespí – jestli na úpatí nebo na vršku lesnatého svahu. S tím, že je les lépe ukryje, uhasili oheň, pak vylezli zpět na svah a jejich hlasy se ztratily v dáli.
Harry, Ron a Hermiona smotali ultradlouhé uši. Harry, který celou dobu, kdy tajně naslouchali svým sousedům, potlačoval touhu promluvit, ze sebe teď nemohl dostat jedinou větu. Zmohl se jen na „Ginny – ten meč – “
„Já vím!“ řekla Hermiona.
Skočila po své kabelce a tentokrát do ní ponořila svou ruku až po rameno.
„Tady… to… máme…“ procedila mezi zuby a tahala něco, co bylo evidentně hodně hluboko. Světlo světa spatřil pomalu nejprve roh zdobeného obrazu a Harry jí spešně vyběhl pomoci. Jak táhli z kabelky portrét Phinea Nigella z kabelky, mířila na něj Hermiona celou dobu hůlkou a byla připravena seslat jakékoli kouzlo, pokud by to bylo potřeba.
„Jestli někdo vyměnil skutečný meč za padělek v době, když byl v Brumbálově kanceláři,“ funěla, když opřeli obraz o stěnu stanu, „Phineas Nigellus by to viděl, jeho obraz visí přímo za vitrínou!“
„Tedy pokud zrovna nespal,“ řekl Harry, ale když si Hermiona klekala k prázdnému plátnu, dech měl stále zadržený. Pak namířila hůlkou na obraz, odkašlala si a pak řekla:
„Ehm – Phineasi? Phineasi Nigellusi?“
Nestalo se nic.
„Phineasi Nigellusi?“ zkusila to Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, mohli bychom si s vámi promluvit? Prosím?“
„ ‚Prosím‘ vždycky pomáhá,“ řekl chladný sarkastický hlas a Phineas Nigellus vešel do svého portrétu. V tu chvíli Hermiona zakřičela:
„Obscura!“
Přes bystré černé oči Phinea Nigella se omotala černá páska a on kvůli tomu narazil do rámu a zakřičel bolestí.
„Co to – jak se opovažujete – co jste zač?“
„Je mi moc líto, profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „ale je to nutná prevence!“
„Sundejte ze mě ten odporný přídavek! Sundejte to, žádám vás! Ničíte hodnotný kus umění! Kde to jsem? Co se děje?“
„Nezáleží na tom, kde jsme,“ řekl Harry a Phineas Nigellus ztuhl a přestal se snažit sundat si namalovanou černou pásku.
„Není to snad hlas nepolapitelného pana Pottera?“
„Možná,“ řekl Harry a věděl, že to vzbudí zájem. „Máme na vás pár otázek – o Nebelvírově meči.“
„Ach tak,“ řekl Phineas Nigellus a obrátil hlavu k Harrymu, jako kdyby snad doufal, že Harryho zahlédne, „ano. Ta hloupá holka se tam chovala velmi nerozumně –“
„Sklapněte a nepomlouvejte mou sestru,“ řekl Ron hrubě. Phineas Nigellus pohrdavě zvedl obočí.
„Kdo tu ještě je?“ zeptal se a otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón mě uráží! Ta holka a její přátelé extrémně nerozumně riskovali. Krást věci řediteli.“
„Nekradli,“ řekl Harry. „Ten meč není Snapův.“
„Patří škole profesora Snapa,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok si na něj dělala ta Weasleyovic holka? Zasluhuje si svůj trest, stejně jako ten hlupák Longbottom a ta bláznivka Láskorádová!“
„Neville není hlupák a Lenka není bláznivka!“ řekla Hermiona.
„Kde to jsem?“ zopakoval Phineas Nigellus a začal zovu bojovat s páskou přes oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mě odnesli z domu mých praotců?“
„To neřešte! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptal se Harry naléhavě.
„Profesor Snape je poslal do zapovězeného lesa, aby tam udělali nějakou práci pro to nemehlo Hagrida.“
„Hagrid není nemehlo!“ řekla Hermiona pronikavě.
„A Snape si mohl myslet, že to byl trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se s Hagridem zřejmě dobře bavili. Zapovězený les… už čelili stokrát horším věcem, než je zapovězený les!“
Cítil se uvolněně. Představoval si, že dostali horší trest, možná dokonce až samotnou kletbu Cruciatus.
„Co jsme ale ve skutečnosti chtěli vědět, profesore Blacku, je, zda si někdo, ehm, nepůjčil ten meč? Třeba kvůli vyčištění – nebo tak něco!“
Phineas Nigellus znovu přestal zápasit s páskou přes oči a zachechtal se.
„Mudlorozená,“ řekl, „zbraně vyrobené skřety nepotřebují čištění, prostá dívko. Skřetí stříbro odpuzuje tak obyčejné věci, jako je pozemský prach, a vstřebává to, co je posílí.“
„Neříkejte o Hermioně, že je prostá,“ zaprotestoval Harry.
„už mě nudí vaše odmlouvání,“ řekl Phineas Nigellus. „Možná je čas, abych se vrátil zpět do ředitelny?“
Zatímco se snažil s páskou přes oči tápavě najít stranu obrazu, aby se dostal zpět do svého rámu v Bradavicích, Harryho něco náhle napadlo.
„Brumbál! Můžete k nám přivést brumbála?“
„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.
„Portrét profesora Brumbála – nemohl byste jej přivést sem do vašeho portrétu?“
Phineas Nigellus se obrátil směrem k Harryho hlasu.
„Evidentně tu nejsou ignorantní jen mudlorození, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou spolu rozmlouvat, ale nemohou se dostat ven z hradu, s výjimkou návštěv svých portrétů na jiných místech. Brumbál sem se mnou přijít nemůže a po tom, jak jste se mnou zacházeli, vás ujišťuji, že ani já už se sem nevrátím!“
Harry sklíčeně sledoval, jak Phineas znásobil svou snahu odejít ze svého obrazu.
„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám, prosím, prozradit, kdy někdo naposledy vyndal meč z vitríny? Tedy, než ho vyndala Ginny?“
Phineas si netrpělivě odfrkl.
„Mám dojem, že naposledy byl Nebelvírův meč pryč z vitríny tehdy, když s ním profesor brumbál zlomil prsten.“
Hermiona švihla pohledem po Harrym. Ani jeden z nich nechtěl před Phineasem Nigellusem říkat víc. On sám konečně našel východ z obrazu.
„Tak tedy sbohem vám všem,“ řekl kousavě a začal se ztrácet z dohledu. Už mu byl vidět jen konec klobouku, když Harry náhle vykřikl.
„Počkejte! Řekl jste Snapovi, že jste tohle viděl?“
Phineas Nigellus strčil svou hlavu s páskou zpět do obrazu.
„Profesor Snape má na práci mnohem důležitější věci, než řešit výstřednosti Albuse Brumbála. Dobrou noc, Pottere!“
S těmi slovy se ztratil úplně a zanechal po sobě jen špinavý rám.
„Harry!“ vyjekla Hermiona.
„Já vím!“ vykřikl Harry. Sám se nedokázal ovládnout a rozmáchl se naprázdno do vzduchu. Bylo to mnohem víc, než v co se odvážil doufat. Procházel se po stanu a cítil, že musel ujít snad kilometr. Už ani neměl hlad. Hermiona cpala portrét Phinease Nigelluse zpět do kabelky. Když ji pak zavřela, hodila kabelku stranou a usmála se na Harryho.
„Ten meč dokáže ničit viteály! Skřetí ostří vstřebává jen to, co je posílí – Harry, ten meč vstřebal baziliščí jed!“
„A Brumbál mi ho nedal už tehdy právě proto, že s ním chtěl zničit ten medailonek –“
„ – a musel si uvědomit, že ti ho nebudou chtít dát, když ti ho odkáže v poslední vůli –“
„ – takže vytvořil kopii –“
„ – a umístil ji do vitríny –“
„ – a skutečný meč nechal… Kde?“
Zírali na sebe navzájem. Harry cítil, že odpověď je velmi blízko, jako kdyby se téměř houpala nad nimi ve vzduchu. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo to snad řekl, ale Harry si to v tu chvíli neuvědomil?
„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Přemýšlej! Kde by ho mohl nechat?“
„V Bradavicích ne,“ řekl Harry a začal znovu pochodovat po stanu.
„Někde v Prasinkách?“ nadhodila Hermiona.
„V chroptící chýši?“ řekl Harry. „Tam nikdy nikdo nechodí.“
„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to riskantní?“
„Brumbál Snapovi věřil,“ připomněl jí Harry.
„Ne natolik, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.
„Jo, to máš pravdu!“ řekl Harry a při zmínce na Brumbála se cítil ještě povzbuzenější, když věděl, že Brumbál měl přece jen nějaké výhrady, ačkoli slabé, ke Snapově důvěryhodnosti. „Že by ten meč schoval někde mimo Prasinky? Co myslíš, Rone? Rone?“
Harry se rozhlédl. Na jeden krátký moment si myslel, že Ron ze stanu odešel, ale pak si uvědomil, že leží na spodním patře palandy a vypadá strnule.
„Takže jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“
Ron si odfrkl, když se podíval na spodek horního patra palandy a řekl:
„Pokračujte si, nenechte mě, abych vám rušil legraci.“
Harry zmateně zíral na Hermionu, od které očekával pomoc, ale ta zavrtěla hlavou, zjevně stejně v rozpacích, jako on.
„Co se děje?“ zeptal se Harry.
„CO? Nic se neděje,“ řekl Ron a pořád odmítal podívat se na Harryho. „Alespoň podle tebe není, takže co.“
Nad jejich hlavami se ozvalo pár dopadajících kapek. Začalo pršet.
„No, něco se určitě děje,“ řekl Harry. „Takže ven s tím.“
Ron seskočil z postele a postavil se. Vypadal zvláštně, jako kdyby nebyl ve své kůži.
„Dobře, ven s tím. Nečekej ode mě, že budu výskat radostí, protože jsme přišli na další zatracenou věc, kterou musíme najít. Prostě si ji připiš na seznam těch nesmyslů, o kterých nic nevíš.“
„Já nic nevím?“ zopakoval harry. „Já nic nevím?“
Kap, kap, kap. Déšť byl čím dál hustější, dopadal na jejich listy pokrytý stan i na bublající vodu v temnotě venku. Harryho se zmocnila hrůza. Ron říkal přesně to, o čem musel myslet celou dobu a čeho se on, Harry, bál.
„Nehodlám tady strávit celej život,“ řekl Ron, „abych měl celou dobu zavázanou ruku, nic k jídlu a mrzly mi záda každou noc. Jen jsem doufal, že po těch pár týdnech budeme už něco mít.“
„Rone,“ řekla Hermiona tak tichým hlasem, že Ron mohl předstírat, že ho přes hlasité bouchání deště na stan neslyšel.
„Myslel jsem si, že víš, do čeho jdeš,“ řekl Harry.
„Jo, to jsem si myslel taky.“
„Takže která část z toho není podle tvých představ?“ zeptal se Harry. Na obranu mu teď přicházel jeho hněv. „To sis myslel, že budeme pobývat ve špičkových hotelích? Každý druhý den najdeme viteál? Myslel sis, že budeš u maminky zpátky na Vánoce?“
„Mysleli jsme si, že víš, co budeme dělat!“ křičel Ron a postavil se. Jeho slova ranila Harryho, jako kdyby to byl ostrý nůž. „Mysleli jsme si, že Brumbál ti řekl, co máš dělat, že máš nějaký skutečný plán!“
„Rone!“ řekla Hermiona, tentokrát znatelně nahlas přes všechen ten déšť nad hlavami, ale on ji opět ignoroval.
„Pak tedy promiň, že tě zklamu,“ řekl Harry a jeho hlas byl chladný. „Byl jsem s vámi úplně od začátku. Řekl jsem vám všechno, co vím od Brumbála. A pokud sis toho nevšiml, našli jsme jeden viteál –“
„Jo, a zbavit se ho chceme tak rychle, jako najít ty ostatní – takže jinými slovy, kdo ví kdy.“
„Sundej si ten medailonek, Rone,“ řekla Hermiona neobvykle vysokým hlasem. „Prosím, sundej si ho. Nemluvil bys takhle, kdybys ho na sobě neměl celý den.“
„Ale jo, mluvil by,“ řekl Harry, který nechtěl slyšet žádné omluvy Ronova chování. „Myslíš, že jsem si nevšiml, co si vy dva šeptáte za mými zády? Myslíš, že mě nenapadlo, že si tohle myslíte?“
„Harry, my jsme ne—“
„Nelži!“ vypálil na ni Ron. „Ty jsi to říkala taky, říkalas, že jsi zklamaná, že sis myslela, že se ještě někam pohneme –“
„Neřekla jsem to takhle – Harry, neřekla!“ začala brečet.
Po stanu stékaly kapky dešě, po obličeji Hermiony slzy a vzrušení, které se objevilo před pár minutami, teď rychle zmizelo, jako kdyby nikdy neexitovalo. Ohňostroj, který jen zapufal a zhasl a zanechal po sobě jen temno, vlhko a chladno. Nebelvírův meč byl skryt kdo ví kde a ve stanu byli jen tři náctiletí, kteří dosáhli jen toho, že – zatím – nezemřeli.
„Takže proč tu ještě jsi?“ zeptal se Harry Rona.
„Podívej se na mě,“ řekl Ron.
„Tak jdi domů,“ navrhl Harry.
„Jo, možná bych měl!“ vykřikl Ron a popošel pár kroků k Harrymu, který se nepohnul. „neslyšels, co říkali o mé sestře? Ale tobě na tom vůbec nezáleží, vždyť je to jen zapomenutej les, Harry Já-čelil-už-horším-věcem Potter se přece nezajímá o to, co se jí tam stalo. Ale já se o to zajímám, jsou tam všichni ti obrovští pavouci a ty další věci –“
„Řekl jsem jen, že tam byla s ostatními, s Hagridem –“
„Jo, já to chápu, tobě na ní nezáleží! A co ten zbytek mé rodiny, ‚Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě,‘ slyšels to?“
„Jo, já –“
„Nezajímalo tě, co to znamená, co?“
„Rone!“ vykřikla Hermiona a vložila se mezi ně. „Nemyslím, že by to znamenalo, že se stalo cokoli nového, cokoli, o čem bychom nevěděli. Přemýšlej, Rone, Bill už je zjizvený, hodně lidí už muselo vidět, že George přišel o ucho a ty máš ležet na smrtelné posteli s kropenatkou, myslím, že to nic víc neznamenalo –“
„Takže ty myslíš, co? No dobrá, nebudu si o ně dělat starosti. Pro vás je to všechno v pořádku, když jsou vaši rodiče v bezpečí –“
„Moji rodiče jsou mrtví!“ křičel Harry.
„A moji mohou být taky!“ vyjel na něj Ron.
„Tak jdi! Zařval Harry. „Jdi k nim zpátky, předstírej, že ses vyléčil z kropenatky a maminka tě nakrmí a –“
V tom Ron náhle sáhl do pláště. Harry zareagoval, ale než byla hůlka kteréhokoli z nich venku, Hermiona zvedla svou.
„Prestego!“ zakřičela a mezi ní, Harrym a Ronem se vzepnul neviditelný štít. Síla kouzla všechny odhodila stranou a Harry a Ron na sebe zírali z obou stran neviditelné bariéry, jako kdyby se viděli poprvé v životě. Harry cítil k Ronovi zničující nenávist. Něco se mezi nimi zlomilo.
„Sundej si ten viteál,“ řekl Harry.
Ron si strhl řetěz z krku a pohodil medailonek do nejbližšího křesla. Obrátil se na Hermionu.
„Co budeš dělat ty?“
„Co tím myslíš?“
„Zůstáváš tu, nebo co?“
„Já…“ vypadala zmateně. „Ano – ano, zůstávám. Rone, řekli jsme si, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme –“
„Chápu. Vybrala sis jeho.“
„Rone, ne – prosím – vrať se, vrať se!“
Zadrželo ji její vlastní štítové kouzlo. Ve chvíli, kdy jej zrušila, se Ron vytratil do tmy. Harry stál tiše a nehnutě, poslouchal Hermionu, jak vzlyká a volá jeho jméno do lesů.
Po pár minutách se vrátila s ubrečeným obličejem a zakoktala:
„Je p-p-pryč! P-přemístil se!“
Padla do křesla, schoulila se do klubíčka a začala brečet.
Harry se cítil zmateně. Sklonil se, zvedl viteál a pověsil si ho kolem krku. Sundal z Ronovy postele přikrývku a hodil ji Hermioně. Pak vylezl na svou postel, lehl si, zíral na stropní plachtu a poslouchal kapky deště.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář