17 - Batildino tajemství
„Harry, zastav.“
„Co se děje?“
Právě dorazili ke hrobu neznámého Abbotta.
„Někdo tam je. Někdo nás sleduje, řekla bych. Tam, za křovím.“
Stálitiše, drželi se za ruce a hleděli na neproniknutelnou temnou zeď hřbitova. Harry ake neviděl nic.
„Jsi si jistá, že tam někdo je?“
„Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo. Přísahám…“
Uvolnila se z jeho sevření, aby mohla rukou vytáhnout hůlku.
„Vypadáme jako mudlové,“ připomenul jí Harry.
„Mudlové, kteří právě položili květiny na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“
Harry přemýšlel o Dějinách čar a kouzel. Na hřbitově podle nich mělo strašit. Co když…? Ale pak zaslechl šelestění a v křoví, na které Hermiona ukázala, se rozvířil sníh. Duchové nedokázali vířit sníh.
„Je to jen kočka,“ řekl po chvilce Harry, „nebo pták. Kdyby to byl smrtijed, už bychom byli mrtví. Ale pojďme odsud, ať si můžeme opět nasadit neviditelný plášť.“
Jak procházeli hřbitovem, vytrvale se ohlíželi přes rameno. Harry, který se necítil tak optimisticky, jako když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k brance a kluzkému chodníku. Nasadili si opět neviditelný plášť. V hospůdce bylo ještě více lidí, než předtím. Ozýval se odtamtud zpěv koledy, kterou slyšeli, když přicházeli ke kostelu. V jednom okamžiku chtěl Harry navrhnout, že se tam schovají, ale než mohl cokoli říct, Hermiona zamumlala, „Půjdeme tudy,“ a vedla ho dolů temnou ulicí, která vedla z vesničky na druhou stranu, než odkud přišli. Harry dokázal rozeznat místo, kde končily domy a ulice se znovu proměnila v otevřenou krajinu. Šli tak rychle, jak mohli. Procházeli okolo dalších oken, za kterými se blýskala mnohobarevná světélka a za závěsy se rýsovaly vánoční stromky.
„Jak asi najdeme Batyldin dům?“ zeptala se Hermionam která se mírně třásla a neustále se ohlížela přes rameno. „Harry? Co myslíš? Harry?“
Zatahala ho za rukáv, ale Harryjí nevěnoval pozornost. Díval se před sebe na temnou hromadu čehosi na úplném konci řady domů. V dalším okamžiku tím směrem vyrazil a za sebou táhl Hermionu, která na zledovatělé cestě tu a tam uklouzla.
„Harry –“
„Podívej… Podívej se na to, Hermiono…“
„Já ne… ach!“
Už to viděl. Fideliovo kouzlo muselo padnout zároveň s Jamesem a Lily. Divoký plot nezřízeně rostl celých šetsnáct let, od doby, kdy Hagrid z trosek, které ležely roztříštěné v trávě, co jim byla až po pás. Velká část domu ještě stála, ačkoli byl teď celý pokrytý břečťanem a sněhem, ale pravá strana horního patra byla rozprášená. Harry odtušil, že právě tam se obrátilo kouzlo proti Voldemortovi. S Hermionou stáli u vrátek, zírali vzhůru na ruiny toho, co dříve mohlo být domem.
„Zajímalo by mě, proč ho nikdy nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.
„Možná to nejde opravit?“ odpověděl Harry. „Možná je to jako se zraněními, které provede černá magie. Že je nemůžeš vyléčit.“
Vyndal zpod rukávu ruku a uchopil sněhem pokrytou prorezlou branku, ne proto, že by si ji přál otevřít, ale proto, že chtěl být prostě zase částí domu.
„Snad nechceš jít dovnitř? Nevypadá bezpečně, mohl by – Harry, podívej!“
Zdálo se, že to vyvolal dotyk jeho ruky. Přímo před nimi ze země vyrostlo znamení, promotalo se všemi kopřivami a plevelem, jako nějaká bizarní rychle rostoucí květina. Zlatými písmeny na něm stálo:
Na tomto místě přišli v noci 31. října 1981
o život Lily a James potterovi.
Jejich syn, Harry, je jediným kouzelníkem v historii,
který přežil smrtící kletbu.
Tento dům, pro mudly neviditelný, byl ponechán
v troskách na památku Potterových
a jako vzpomínka na násilí, které rozdělilo jejich rodinu.
Okolo těchto úhledných slov byly vzkazy od dalších kouzelníků a čarodějek, kteří se přišli podívat na místo, odkud se podařilo utéct ‚chlapci, který přežil‘. Někteří se jen podepsali věčným inkoustem, jiní vryli do dřeva své iniciály, ostatní zanechali vzkazy. Jak ty nejnovější, jasně zářící, tak ty šestnáct let staré zprávy, všechny zněly podobně.
Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, věz, že jsme s tebou!
Žij dlouze, Harry Pottere.
„Na to znamení by neměli psát!“ řekla Hermiona rozhořčeně.
Ale Harry se na ní podíval.
„Je to báječné. Jsem rád, že to udělali… „
V tom se zarazil. Nedaleko od nich stála zahalená postava, osvětlená světly ze vzdáleného náměstí. Harryho napadlo, ačkoli přesně to zjistit nešlo, že je to žena. Pohybovala se pomalu, možná se bála, že by mohla na zasněžené zemi uklouznout. Její shrbená postava, energičnost a šouravá chůze, to vše budilo dojem dlouhověkosti. Sledovali ji v tichosti, když se přibližovala. Harry čekal, jestli nepůjde do jednoho z domů, okolo kterých procházela, ale instinktivně věděl, že se tak nestane. Nakonec se zastavila pár metrů před nimi, zůstala tam stát a zírala na ně.
Nepotřeboval, aby ho Hermiona šťouchala do ruky. Nebyla téměř žádná šance, že by ta žena byla mudla. Stála tam a zírala na dům, který by neviděla, kdyby nebyla čarodějka. I kdyby ale byla čarodějka, chovala se divně – jít ven v noci tak chladné a prostě zírat na starou ruinu. A podle pravidel normální magie by neměla vidět ani jeho, ani Hermionu. I přesto měl Harry podivný pocit, že ví, že tam jsou. A že ví i to, kdo jsou. A jakmile došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku s rukavicí a vábila je k sobě.
Hermiona se k němu pod pláštěm přitiskla a stiskla mu ruku.
„Jak to ví?“
Zavrtěl hlavou. Žena na ně znovu mávla, tentokrát výrazněji. Harry přemýšlel nad mnoha důvody, proč lákání ignorovat, a navíc pochybnosti o její totožosti rostly každým okamžikem, kdy stáli na opuštěné ulici tváří v tvář.
Bylo snad možné, že tam na ně čekala celé ty měsíce? Že jí Brumbál řekl, ať počká, že Harry nakonec přijde? Nebyla to nakonec ona, kdo se skrýval v temných zákoutích hřbitova a sledovala je až sem? I ta schopnost vycítit je měla v sobě něco z Brumbálovy moci, kterou nikdy dříve nepoznal.
Nakonec Harry promluvil, až z toho Hemriona zalapala po dechu a povyskočila.
„Jste Batylda?“
Zachumlaná postava přikývla a znovu je mávnutím vábila k sobě.
Pod pláštěm na sebe Harry s Hermionou pohlédli. Harry nadzdvihl obočí a Hermiona mu na to drobně a nervózně přikývla.
Vyrazili směrem k ženě, která se najednou otočila a vyrazila zpět po cestě, kterou přišla. Vedla je okolo dalších domů a pak vešla do branky. Šli za ní do zahrady téměř tak přerostlé, jako byla ta, od které právě odešli. Malou chvilku si cosi mumlala, když otevírala dveře, a pak poodstoupila a nechala je vejít.
Příšerně zapáchala, nebo to možná byl její dům. Harry si musel zmáčknout nos, když plíživě procházeli okolo ní, a sundal si plášť. Teď, když byl vedle ní, si uvědomil, jak drobná je. Vlivem času shrbená, stěží mu sahala po hruď.
Zavřela za nimi dveře, až jí zbělaly klouby a výrazně vystouply oproti loupající se barvě dveří, a pak se obrátila a pohlédla Harrymu do tváře. Její oči byly výrazné a zakalené, propadlé do zvrásněné kůže, celý její obličej okupovaly popraskané žilky a jaterní skvrny. Harry přemýšlel, jestli ho vůbec viděla. Ale i kdyby mohla, pořád by viděla jen mudlu s lysinou, za nějž se teď vydával.
Odér starého věku, prachu, nemytých šatů a zvětralého jídla zesílil, jakmile si sundala moly rozežraný černý šátek, čímž odhalila hlavu spoře ovlasenou, skrz kterou jasně prosvítala pokožka hlavy.
„Batyldo?“ zopakoval Harry.
Opět přikývla. Harry si uvědomil, že se opět ozval medailonek, který měl na kůži. Věc uvnitř, která občas tikala, nebo bušila, se probrala. Cítil ji, jak pulsuje přes chladné zlato. Vědělo to, dokázalo to vycítit, že je možná někde poblíž věc, která by to mohla zničit?
Batylda se šourala za nimi, odstrčila Hermionu stranou, jako kdyby ji neviděla, a ztratila se v čemsi, co v ypadalo jako obývací pokoj.
„Harry, tohle mi nějak nesedí,“ vydechla Hermiona.
„Vždyť se podívej, jak je drobná, tu bychom přemohli, kdybychom museli,“ řekl Harry. „Poslouchej, měl jsem ti to říct, věděl jsem, že neni úplně v pořádku. Muriel říkala, že je senilní.“
„Pojď!“ zvolala Batylda z vedlejší místnosti.
Hermiona poposkočila a sevřela Harryho rameno.
„To je v pořádku,“ řekl Harry konejšivě, když se vydal do obývacího pokoje.
Batylda se potácela po pokoji, rozsvěcela svíčky, ale stále tam bylo velmi temno a extrémně špinavo. Pod nohama jim křupala tlustá vrstva prachu a Harryho nos ucítil, mimo pachu zatuchlin a plísně, něco horšího, jako kdyby se tam kazilo maso. Přemýšlel, kdy asi naposledy někdo navštívil Batyldin dům, aby zjistil, jestli vše sama zvládá. Zdálo se, že také zapomněla, jak se kouzlí, svíčky zapalovala neohrabaně rukama, přičemž hrozilo, že její převislá manžeta každou chvíli vzplane.
„Dovolíte, já to udělám,“ nabídl Harry a vzal si od ní zápalky. Stála a sledovala ho, když zapálil všechny zbytky svíček, které stály na miskách posazených nejistě v celé místnosti na vrstvách knih a servírovacích stolech, přeplněných zničenými a plesnivějícími hrnky.
Poslední místo, na kterém Harry zažehl svíčku, byla vypouklá skříňka se zásuvkami, na které stálo mnoho fotografií. Když se oheň roztančil, mihotaly se jeho odrazy na špinavém skle a stříbru. Mezitím Harry viděl na fotografiích pár drobných pohybů. Zatímco se Batylda trápila s kulatinou, kterou chtěla spálit v krbu, zamumlal „Tergeo“ – z fotografií se ztratil prach a on uviděl, že jich dobře půl tuctu z těch největších a nejvyzdobenějších rámečků chybí. Přemýšlel, jestli je odstranila Batylda, nebo někdo jiný. Pak jeho zrak zaujala fotografie v pozadí a tak ji zvedl.
Byl to ten blonďatý usmívající se zloděj, mladý muž, který seděl na Gregorovičově okenní římce, a líně se na Harryho z rámečku smál. A Harrymu v tu chvíli došlo, kde jej viděl předtím: V knize „Lživot Albuse Brumbála,“ ruku v ruce s náctiletým Brumbálem, a tak ho napadlo i to, kde zřejmě byly ony chybějící fotografie. V Ritině knize.
„Paní – slečno – Bagshotová?“ řekl a mírně se mu třásl hlas. „Kdo je tohle?“
Batylda stála uprostřed místnosti a sledovala, jak za ni Hermiona zapaluje oheň.
„Slečno Bagshotová?“ zopakoval Harry a popošel s obrázkem blíže k ní, zatímco v krbu vzplanul oheň. Batylda při zaslechnutí jeho hlasu zvedla hlavu a viteál na jeho hrudi začal bít rychleji.
„Kdo je tenhle muž?“ zeptal se jí Harry a zvedl fotografii před sebe.
Vážně se na něj podívala a pak vzhlédla zpět na Harryho.
„Víte, kdo to je?“ zopakoval mnohem pomalejším a hlasitějším hlasem, než obvykle. „Tento muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“
Batylda vypadala zmateně. Harry ucítil děsivé zklamání. Jak jen mohla Rita Holoubková zpřístupnit Batyldiny vzpomínky?
„Kdo je ten muž?“ zopakoval hlasitě.
„Harry, co to děláš?“ zeptala se Hermiona.
„Tenhle obrázek. Hermiono, to je ten zloděj, ten zloděj, co okradl Gregoroviče. Prosím!“ řekl Batildě. „Kdo je to?“
Ale ona na něj jen zírala.
„Proč jste po nás chtěla, abychom šli s vámi, paní – slečno – Bagshotová?“ zvýšila hlas a zeptala se Hermiona. „Chtěla jste nám něco říct?“
Batylda se odšourala o něco blíž k Harrymu a Hermionu přitom úplně ignorovala. Drobným trhnutím hlavy naznačila pohyb zpět do haly.
„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se Harry.
Zopakovala to gesto ještě jednou a tentokrát nejprve ukázala na něj, pak na sebe a nakonec na strop.
„Chápu... Hermiono, myslím, že chce, abych s ní šel nahoru do patra.“
„Dobrá,“ řekla Hermiona, „jdeme.“
Ale jakmile se Hermiona pohla, Batylda zavrtěla překvapivě silně hlavou, načež ještě jednou ukázala nejprve na Harryho a pak na sebe.
„Chce, abych tam s ní šel sám.“
„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl v osvětlené místnosti ostře a jasně, až sebou stará dáma při tom hluku zatřásla.
„Možná jí Brumbál řekl, aby ten meč dala mně a jen mně?“
„Myslíš si, že opravdu ví, kdo jsi?“
„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů do zakalených očí, které na něj zíraly. „Myslím, že to ví.“
„Tak dobrá tedy, ale rychle, Harry.“
„Veďte mě,“ řekl Harry Batyldě.
Zdálo se, že mu rozumí, protože se okolo něj prošourala ke dveřím. Harry se podíval zpět na Hermionu s uklidňujícím úsměvem, ale nebyl si jist, že ho zahlédla. Stála tam uprostřed svícemi ozářené špíny, objímala se a dívala se na knihovničku. Jakmile Harry vyšel z místnosti, schoval si fotografii neznámého zloděje ve stříbrném rámečku do své kapsy.
Schody byly příkré a úzké a Harry měl pokušení položit své ruce na Batyldin plnoštíhlý zadek, aby na něj náhodou nespadla. To bylo totiž velmi pravděpodobné. Pomalu a zadýchaně vystoupala do patra, načež se vydala ihned do prava a vedla jej do ložnice s nízkým stropem.
Byla tam černočerná tma a hrozně páchla. Právě když si Harry všiml nočníku vyčnívajícího zpod postele, zavřela Batylda dveře a ponořila se do ještě větší tmy.
„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozžehla. Začal: Batylda se k němu během pár sekund plných temnoty přesunula a on ji při tom neslyšel.
„Ty jsi Potter?“ zašeptala.
„Ano, to jsem.“
Pomalu a vážně přikývla. Harry cítil, jak rychle viteál bije, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný pocit.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale ona vypadala, že ji ruší jeho rozsvícený konec hůlky.
„Máte pro mě něco?“ zopakoval.
Pak zavřela oči a najednou se stalo několik věcí. Harryho jizva začala bolestivě bodat, viteál sebou škubl, takže předek jeho svetru pohnul, temná páchnoucí místnost se okamžitě ztratila. Ucítil závan radosti a promuvil vysokým chladným hlasem, „Zadržte ho!“
Harry se pohupoval na místě. Temná a odporně páchnoucí místnost se kolem něj opět semknula. Nevěděl, co se stalo.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, tentokrát mnohem hlasitěji.
„Je to tady,“ zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přeplněného toaletního stolku pod zataženým oknem.
Tentokrát nešla před ním. Harry prošel mezi ní a zničenou postelí a hůlku držel nad hlavou. Nechtěl se od ní odvrátit.
„Co to je?“ zeptal se, když dorazil ke stolku, na kterém bylo navršeno cosi, co vypadalo a páchlo jako špinavé prádlo.
„Tam,“ řekla a ukázala na beztvarou hromadu.
A v tu chvíli, kdy se od ní odvrátil a očima hledal v odporném nepořádku rubínový jílec meče, ona se divně pohnula. Viděl to v rohu oka. Panika ho přinutila otočit se, a když viděl, jak se staré tělo hroutí a z krku vylézá obrovský hadm paralyzovala ho hrůza.
Had na něj udeřil hned, jak pozvedl hůlku. Bolest z uštknutí do předloktí přinutila ruku upustit hůlku, která vylétla do vzduchu a několikrát se otočila, osvítila všechny kouty pokoje a pak zhasla. Pak ho had svým ocasem silně udeřil do bránice a vyrazil mu dech. Upadl na stolek, do hromady špinavého prádla…
Skutálel se na bok a úzkostlivě se snažil uniknout hadovu ocasu, který rozbil stolek, na který zaútočil o chvilku dříve, dolů. Když dopadl na podlahu, sesypaly se na něj zbytky zrcadla. Z patra pod ním zaslechl Hermionu, jak volá, „Harry?“
Nemohl se nadechnout tak, aby jí odpověděl. Pak ho srazila k zemi obrovská hmotnost hada a cítil jen, jak po něm klouže, silný a mocný…
„Ne!“ vydechl přitisklý k podlaze.
„Ano,“ zašeptal hlas. „Ano… drššším tě… drššším tě…“
„Accio… Accio hůlka…“
Ale nestalo se nic a on toho hada, který se mu ovíjel okolo trupu, vyrážel mu dech a zarážel viteál, ten kus chladného kovu, do hrudi kousek od zběsile tlučícího srdce, musel ze sebe dostat rukama, zatímco jeho mozek zaplavovalo chladné bílé světlo, všechno kolem něj se zastřelo, jeho vlastní hlas i vzdálené kroky se zatlumily a všechno se zastavilo…
Kovové srdce mu bilo na hrudi a on se vznášel, vznášel s vítězným pocitem v srdci, a nepotřeboval k tomu koště ani testrála…
Náhle se probudil v temnotě – Nagini ho uvolnila. Postavil se na nohy a uviděl hadovy obrysy ve světle z odpočívadla. Zaútočila a Hermiona s výkřikem uskočila. Kouzlo, které se odrazilo, trefilo okno za závěsem a to se rozpadlo. Místnost se naplnila studeným vzduchem, Harry se přikrčil, aby ho netrefila další sprška padajícího skla, načež mu noha uklouzla po čemsi, co vypadalo jako tužka… Po své hůlce…
Ohnul se a chňapl po ní, ale místnost teď opět vyplňoval had, jehož ocas ničil vše, co měl v dosahu. Hermiona nebyla nikde vidět a Harrymu na chvilku v mysli vyvstanula myšlenka toho nejhoršího, ale pak se ozvala hlasitá rána a odněkud se objevil záblesk červeného světla, had vylétl do vzduchu, uhodil Harryho do obličeje a se svíjením odlétl ke stropu. Harry pozvedl hůlku, ale v tu chvíli ho začala pálit jizva ještě bolestivěji a mocněji, než kdykoli v předchozích letech.
„Přichází! Hermiono, on je na cestě sem!“
Poté, co zakřičel, padl had k zemi a divoce syčel. Všude byl zmatek. Police ze zdi se sesypaly k zemi a všechno haraburdí létalo kolem nich. Harry přeskočil přes postel a uchopil černý objekt, o kterém věděl, že je to Hermiona…
Zakřičela bolestí, když ji zatlačil k posteli. Had se znovu vztyčil, ale Harry věděl, že daleko horší cosi, než byl ten had, už pravděpodobně stojí za dveřmi, hlava se mu bolestí téměř rozeskočila…
Had po nich vystřelil a odtáhl je. V tu chvíli Hermiona zakřičela „Confringo!“ a její kouzlo se rozlétlo po místnosti, zničilo zrcadlo na skříni, odrazilo se zpět k nim a putovalo od země ke stropu. Harry cítil, že žár kouzla sežehl část ruky. Chytil Hermionu, rozeběhl se přes postel, zničený stolek a vyskočil přímo rozbitým oknem do temnoty, sklo ho pořezalo a zatímco padali, ozýval se Hermionin křik…
A pak se jeho jizva rozevřela a on byl Voldemortem a probíhal páchnoucí ložnicí, jeho dlouhé bílé prsty svíraly okenní římsu, když viděl muže s lysinou a drobnou ženu, jak se roztáčí a mizí, a křičel zlostí, jeho křikot se mísil s výkřiky dívky, které se rozléhaly po zahradě a přehlušovaly i kostelní zvony bijící na počest začátku prvního svátku vánočního…
A jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… mohlo to být na samém místě, jako to bylo naposledy… zde, nedaleko od domu, kde téměř poznal, jaké to je zemřít… zemřít… bolest byla tak nesnesitelná… jako kdyby byl odtržen od svého těla… Ale kdyby neměl tělo, proč ho jeho srdce tak nepříjemně bolelo… Jestli byl po smrti, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla snad smrt skončit se smrtí, neměla…?
Noc byla vlhká a větrná. Dvě děti oblečené jako dýně, kolébající se po náměstí a okolo oken obchodů, pokrytých papírovými hvězdami, všechna ta vyparáděná výzdoba světa, ve který nevěřili… A on plachtil dál, smysl účelu, síly a spravedlnosti v něm, který při těchto příležitostech cítil… Ne strach… to bylo pro slabší duše, než byla ta jeho… Ale vítězství, ano… Čekal na to, doufal v to…
„Pěkný kostým, pane!“
Viděl, jak úsměv v obličeji malého chlabce ochabl, když se přiblížil dost blízko, aby uviděl pod kabát, jak se mu strach vlévá do ztrápeného obličeje. Pak se děcko otočilo a uteklo. On pod svým hábitem přidržoval rukojeť sv= hůlky… Jeden jediný pohyb a to děcko se nikdy nemuselo vrátit k matce… Ale bylo by to zbytečné, velmi zbytečné…
A už se pohyboval novou, tmavší uličkou, už viděl svůj cíl, Fideliovo kouzlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli… A on sám vydával méně hluku, než listí padající na chodník, sunul se k temnému plotu a přeletěl přes něj…
Nezatáhli závěsy. Viděl je poměrně jasně, jak sedí v drobném obývacím pokoji, jak vysoký černovlasý muž s brýlemi nechává vylétávat z hůlky kouř, aby obveselil drobného černovlasého chlapce v pyžamu. Děcko se smálo a zkoušelo chytit kouř do své drobné pěsti…
Otevřely se dveře a vstoupila jeho matka, říkala slova, která neslyšel, a její dlouhé temně rudé vlasy jí padaly do obličeje. Otec zvedl syna a podal ho matce. Odhodil hůlku a se zíváním se protáhl…
Branka mírně zavrzala, když ji otevřel, ale James Potter to nezaslechl. Bílá ruka vytáhla zpod pláště hůlku a namířila ji na dveře, které se rozlétly…
Byl před prahem, když James seběhl do chodby. Bylo to jednoduché, příliš jednoduché, vždyť ani neměl s sebou hůlku…
„Lily, seber Harryho a běž! To je on! Běž! Utíkej! Já ho zdržím!“
Zdržet ho, bez hůlky v ruce! Než seslal kletbu, ještě se zasmál…
„Avada Kedavra!“
Zelené světlo zaplnilo úzkou chodbu, osvítilo kočárek u zdi, zábradlí se rozsvítilo jako prskavky a James Potter padl jako loutka, které někdo přestřihl struny…
Zaslechl ji, jak z horního patra křičí, byla v pastil, ale pokud měla rozum, neměla se čeho bát… Vystoupal po schodech a s úsměvem naslouchal, jak se snaží uvnitř zatarasit… Ani ona neměla u sebe hůlku… Jak hloupí byli, jak důvěřiví, když svou bezpečnost dali všanc přátelům, to byly zbraně, které dokázal přemoci v okamžiku…
Jediným mávnutím rozrazil dveře a odhodil křesla a krabice, které byly u dveří narychlo nakupené. A ona tam stála, s dítětem v rukou. Když ho spatřila, upustila syna do postýlky za sebou a rozmáchla se rukama, jako kdyby to mohlo pomoci, jako kdyby doufala, že tím, že se syn ztratí z dohledu, ho ochrání a sama se obětuje…
„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“
„Uhni, hloupá panenko… uhni, hned.“
„Harryho ne, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte raději mě –“
„Dávám ti mé poslední varování –“
„Harryho ne! Prosím… smilování… mějte smilováí… Harryho ne! Ne! Prosím… Udělám cokoli…“
„Uhni. Uhni, panenk!“
Mohl by ji prostě odhodit stranou, ale zdálo se mnohem jednodušší skončit to se všemi z nich…
Místností se zablesklo zelené světlo a ona padla k zemi stejně, jako její manžel. Děcko celou dobu nebrečelo. Stálo, drželo se tyčí postýlky a dívalo se vetřelci zainteresovaně do obličeje, možná si myslelo, že pod pláštěm je jeho otec, který mu vykouzlí další světélka a že matka se zvedne každým okamžikem se smíchem ve tváři…
Namířil velmi pečlivě hůlku chlapci do obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle neskutečné nebezpečí jednou provždy. Děcko začalo brečet. Už poznalo, že to nebyl James. Neměl rád pláč, v sirotčinci ho nesnášel.
„Avada Kedavra!“
A pak se všechno pokazilo. Nezbylo z něj nic, nic, než jen bolest a hrůza, musel se skrýt, ne tady, ve zbytcích domu, kde zůstalo uvězněné plačící děcko, ale daleko, daleko odsud…
„Ne,“ sténal.
Had se smýkal po špinavé podlaze a on toho chlapce zabil, ale sám jím byl…
„Ne…“
A teď stál u zničeného okna Batyldina domu, ponořený do myšlenek na svou největší prohru, u nohou se mu plazil po rozbitém porcelánu a skle had… Podíval se dolů a uviděl… něco neuvěřitelného…
„Ne…“
„Harry, už je to v pořádku, jsi v pořádku!“
Sklonil se a zvedl zničenou fotografii. Stále tam byl, ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal…
„Ne… Upustil jsem ji… Upustil jsem ji…“
„Harry, je to v pořádku, prober se, prober se!“
Byl Harrym… Harrym, ne Voldemortem… a ta věc, která mu šustila u nohou, nebyl had… Otevřel oči.
„Harry,“ zašeptala Hermiona. „Cítíš se – dobře?“
„Ano,“ zalhal jí.
Byl ve stanu a ležel na posteli pod přikrývkami. Podle světlé oblohy nad stanem a chladu by řekl, že se rozednívalo. Byl skrz naskrz propocený. Cítil to na prostěradlech a přikrývkách.
„Utekli jsme mu.“
„Ano,“ řekla Hermiona. „Musela jsem použít vznášecí kouzlo, abych tě dostala do postele. Nemohla jsem tě zvednout. Byls… No, byls celkem…“
Pod jejíma hnědýma očima uviděl fialové kruhy a všiml si houby v její ruce. Omývala mu obličej.
„Byls němocný,“ dořekla. „Hodně nemocný.“
„Jak je to dlouho od chvíle, co jsme utekli?“
„Už jsou to hodiny. Je skoro ráno.“
„A já jsem byl… v bezvědomí?“
„Ne přesně v bezvědomí,“ řekla Hermiona nepohodlně. „Křičels, sténals a… dělals divné věci,“ dodala hlasem, při nemž se Harrymu udělalo zle. Co asi dělal? Klel jako Voldemort, brečel jako dítě v postýlce?
„Nemohla jsem z tebe ten viteál dostat,“ řekla Hermiona a on věděl, že chtěla zavést řeč jinam. „Přilepil se ti na hruď. Máš tam jeho otisk. Promiň, ale musela jsem použít oddělovací kouzlo, abych ho dostala pryč. Zranil tě i ten had, ale tu ránu už jsem vyčistila a dala na ni trošku dobromysli…“
Sundal si propocené tričko a pohlédl dolů. Na kůži nad srdcem, kde ho medailonek spálil, byla jasně červená oválná jizva. Viděl i napůl zhojené kousnutí na předloktí.
„Kam jsi dala viteál?“
„Do kabelky. Myslím, že bychom ho chvíli neměli nosit.“
Lehl si zpět do polštářů a vzhlédl do jejího pobledlého obličeje.
„Neměli jsme do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Hermiono, promiň.“
„není to tvoje vina. I já tam chtěla jít. Opravdu jsem věřila, že nám tam Brumbál mobl ten meč nechat.“
„Jo, no… to jsme nezvládli, co?“
„Co se stalo, Harry? Co se stalo, když tě vzala vzhůru? Skrýval se ten had někde tam? Vylezl ze skrýše, zabil ji a napadl tebe?“
„Ne,“ řekl. „Ona byla tím hadem… nebo ten had byl jí… tak nějak.“
„C-cože?“
Zavřel své oči. Stále cítil Batyldin dům. Stále mu přišly jeho vzpomínky až moc živé.
„Batylda musela být už nějakou dobu mrtvá. Ten had… Ten had byl v ní. Ty-víš-kdo ho nechal v Godrikově dole čekat. Měls pravdu. Věděl, že se tam budu chtít vrátit.“
„Had byl v ní?“
Znovu otevřel oči. Hermiona měla ve tváři vzbouřený a odporný výraz.
„Lupin říkal, že zažijeme magii, o které se nám ani nezdálo,“ řekl Harry. „Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadí řečí, všechno. Hadí řeč a já si to neuvědomil, ale samozřejmě jsem jí rozuměl. Jakmile jsme byli nahoře, ten had poslal zprávu Ty-víš-komu, viděl jsem to v myšlenkách, cítil jsem, jak je vzrušený, říkal, aby mě tam ten had zdržel a pak…“
Vzpomněl si, jak se had vyplazil z Batyldina krku. Hermiona by ty detaily raději neměla znát…
„… se proměnila v hada a zaútočila.“
Shlédl dolů na své jizvy.
„Nemělo mě to zabít, jen zdržet, než dorazí Ty-víš-kdo.“
Kdyby jen zvládl zabít toho hada, stálo by to za to, za všechno. Bylo mu u srdce těžko, sedl si a pak zase padl do přikrývek.
„Harry, ne, měl by sis odpočinout!“
„Ty jsi ta, kdo potřebuje spánek. Nezlob se na mě, ale vypadáš hrozně. Mně už je dobře. Budu chvilku na stráži. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a uhnula mu pohleedm.
„Kde mám hůlku, Hermiono?“
Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.
„Harry…“
„Kde mám hůlku?“
Sehnula se pod postel a podala mu ji.
Cesmínové dřevo a pero z fénixe se téměř rozlomilo ve dvě části. Jen vlákno ve fénixově peru drželo oba kousky u sebe. Dřevo se prakticky úplně rozštípalo. Harry ji vzal do rukou, jako kdyby to bylo něco živého, co přežilo děsivé zranění. Nemohl pořádně přemýšlet. Všechno mu zakrývala panika a strach. Pak podal hůlku zpět Hermioně.
„Zkus ji spravit. Prosím.“
„Harry, nemyslím, že když je takhle zničená…“
„Prosím, Hermiono, zkus to!“
„R-reparo!“
Kývající se zbytky hůlky se spojily. Harry ji pozvedl.
„Lumos!“
Hůlka chabě zajiskřila a pak vyhasla. Harry ji namířil na Hermionu.
„Expelliarmus!“
Hermionina hůlka se mírně zachvěla, ale neodlétla jí z ruky. Harryho hůlka, která se v tu chvíli rozpadla opět ve dvě, už nedokázala udělat silnější kouzlo. Zděšeně na ni zíral a nedokázal pochopit to, co viděl… Ta hůlka toho přežila tolik…
„Harry,“ zašeptala Hermiona tak tiše, že ji téměř neslyšel. „Je mi to moc líto. Myslím, že jsem to udělala já. Když jsme utíkali, zaútočil na nás had a tak jsem vyslala odstřelovací kouzlo… to se začalo všude odrážet a muselo – muselo trefit –“
„Byla to nehoda,“ řekl Harry mechanicky. Cítil se prázdně a omráčeně. „Tak – tak najedme způsob, jak ji opravit.“
„Harry, myslím, že to nedokážeme,“ řekla Hermiona a z očí jí kanuly slzy. „Pamatuješ… pamatuješ na Rona? Když si zlomil svou hůlku při nárazu auta? Už nikdy nebyla stejná, musel si pořídit novou.“
Harry pomyslel na Ollivandera, uneseného a zajatého Voldemortem. Na Gregoroviče, který byl mrtev. Jak si měl pořídit novou hůlku?
„Dobrá,“ řekl falešně objektivním hlasem, „dobrá, zatím si tedy půjčím tvou. Když budu na stráži.“
Hermioně se na obličeji leskly slzy, když podávala Harrymu hůlku, ten ji nechal sedět v posteli a nepřál si nic jiného, než ji tam nechat samotnou.
„Co se děje?“
Právě dorazili ke hrobu neznámého Abbotta.
„Někdo tam je. Někdo nás sleduje, řekla bych. Tam, za křovím.“
Stálitiše, drželi se za ruce a hleděli na neproniknutelnou temnou zeď hřbitova. Harry ake neviděl nic.
„Jsi si jistá, že tam někdo je?“
„Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo. Přísahám…“
Uvolnila se z jeho sevření, aby mohla rukou vytáhnout hůlku.
„Vypadáme jako mudlové,“ připomenul jí Harry.
„Mudlové, kteří právě položili květiny na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“
Harry přemýšlel o Dějinách čar a kouzel. Na hřbitově podle nich mělo strašit. Co když…? Ale pak zaslechl šelestění a v křoví, na které Hermiona ukázala, se rozvířil sníh. Duchové nedokázali vířit sníh.
„Je to jen kočka,“ řekl po chvilce Harry, „nebo pták. Kdyby to byl smrtijed, už bychom byli mrtví. Ale pojďme odsud, ať si můžeme opět nasadit neviditelný plášť.“
Jak procházeli hřbitovem, vytrvale se ohlíželi přes rameno. Harry, který se necítil tak optimisticky, jako když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k brance a kluzkému chodníku. Nasadili si opět neviditelný plášť. V hospůdce bylo ještě více lidí, než předtím. Ozýval se odtamtud zpěv koledy, kterou slyšeli, když přicházeli ke kostelu. V jednom okamžiku chtěl Harry navrhnout, že se tam schovají, ale než mohl cokoli říct, Hermiona zamumlala, „Půjdeme tudy,“ a vedla ho dolů temnou ulicí, která vedla z vesničky na druhou stranu, než odkud přišli. Harry dokázal rozeznat místo, kde končily domy a ulice se znovu proměnila v otevřenou krajinu. Šli tak rychle, jak mohli. Procházeli okolo dalších oken, za kterými se blýskala mnohobarevná světélka a za závěsy se rýsovaly vánoční stromky.
„Jak asi najdeme Batyldin dům?“ zeptala se Hermionam která se mírně třásla a neustále se ohlížela přes rameno. „Harry? Co myslíš? Harry?“
Zatahala ho za rukáv, ale Harryjí nevěnoval pozornost. Díval se před sebe na temnou hromadu čehosi na úplném konci řady domů. V dalším okamžiku tím směrem vyrazil a za sebou táhl Hermionu, která na zledovatělé cestě tu a tam uklouzla.
„Harry –“
„Podívej… Podívej se na to, Hermiono…“
„Já ne… ach!“
Už to viděl. Fideliovo kouzlo muselo padnout zároveň s Jamesem a Lily. Divoký plot nezřízeně rostl celých šetsnáct let, od doby, kdy Hagrid z trosek, které ležely roztříštěné v trávě, co jim byla až po pás. Velká část domu ještě stála, ačkoli byl teď celý pokrytý břečťanem a sněhem, ale pravá strana horního patra byla rozprášená. Harry odtušil, že právě tam se obrátilo kouzlo proti Voldemortovi. S Hermionou stáli u vrátek, zírali vzhůru na ruiny toho, co dříve mohlo být domem.
„Zajímalo by mě, proč ho nikdy nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.
„Možná to nejde opravit?“ odpověděl Harry. „Možná je to jako se zraněními, které provede černá magie. Že je nemůžeš vyléčit.“
Vyndal zpod rukávu ruku a uchopil sněhem pokrytou prorezlou branku, ne proto, že by si ji přál otevřít, ale proto, že chtěl být prostě zase částí domu.
„Snad nechceš jít dovnitř? Nevypadá bezpečně, mohl by – Harry, podívej!“
Zdálo se, že to vyvolal dotyk jeho ruky. Přímo před nimi ze země vyrostlo znamení, promotalo se všemi kopřivami a plevelem, jako nějaká bizarní rychle rostoucí květina. Zlatými písmeny na něm stálo:
Na tomto místě přišli v noci 31. října 1981
o život Lily a James potterovi.
Jejich syn, Harry, je jediným kouzelníkem v historii,
který přežil smrtící kletbu.
Tento dům, pro mudly neviditelný, byl ponechán
v troskách na památku Potterových
a jako vzpomínka na násilí, které rozdělilo jejich rodinu.
Okolo těchto úhledných slov byly vzkazy od dalších kouzelníků a čarodějek, kteří se přišli podívat na místo, odkud se podařilo utéct ‚chlapci, který přežil‘. Někteří se jen podepsali věčným inkoustem, jiní vryli do dřeva své iniciály, ostatní zanechali vzkazy. Jak ty nejnovější, jasně zářící, tak ty šestnáct let staré zprávy, všechny zněly podobně.
Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, věz, že jsme s tebou!
Žij dlouze, Harry Pottere.
„Na to znamení by neměli psát!“ řekla Hermiona rozhořčeně.
Ale Harry se na ní podíval.
„Je to báječné. Jsem rád, že to udělali… „
V tom se zarazil. Nedaleko od nich stála zahalená postava, osvětlená světly ze vzdáleného náměstí. Harryho napadlo, ačkoli přesně to zjistit nešlo, že je to žena. Pohybovala se pomalu, možná se bála, že by mohla na zasněžené zemi uklouznout. Její shrbená postava, energičnost a šouravá chůze, to vše budilo dojem dlouhověkosti. Sledovali ji v tichosti, když se přibližovala. Harry čekal, jestli nepůjde do jednoho z domů, okolo kterých procházela, ale instinktivně věděl, že se tak nestane. Nakonec se zastavila pár metrů před nimi, zůstala tam stát a zírala na ně.
Nepotřeboval, aby ho Hermiona šťouchala do ruky. Nebyla téměř žádná šance, že by ta žena byla mudla. Stála tam a zírala na dům, který by neviděla, kdyby nebyla čarodějka. I kdyby ale byla čarodějka, chovala se divně – jít ven v noci tak chladné a prostě zírat na starou ruinu. A podle pravidel normální magie by neměla vidět ani jeho, ani Hermionu. I přesto měl Harry podivný pocit, že ví, že tam jsou. A že ví i to, kdo jsou. A jakmile došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku s rukavicí a vábila je k sobě.
Hermiona se k němu pod pláštěm přitiskla a stiskla mu ruku.
„Jak to ví?“
Zavrtěl hlavou. Žena na ně znovu mávla, tentokrát výrazněji. Harry přemýšlel nad mnoha důvody, proč lákání ignorovat, a navíc pochybnosti o její totožosti rostly každým okamžikem, kdy stáli na opuštěné ulici tváří v tvář.
Bylo snad možné, že tam na ně čekala celé ty měsíce? Že jí Brumbál řekl, ať počká, že Harry nakonec přijde? Nebyla to nakonec ona, kdo se skrýval v temných zákoutích hřbitova a sledovala je až sem? I ta schopnost vycítit je měla v sobě něco z Brumbálovy moci, kterou nikdy dříve nepoznal.
Nakonec Harry promluvil, až z toho Hemriona zalapala po dechu a povyskočila.
„Jste Batylda?“
Zachumlaná postava přikývla a znovu je mávnutím vábila k sobě.
Pod pláštěm na sebe Harry s Hermionou pohlédli. Harry nadzdvihl obočí a Hermiona mu na to drobně a nervózně přikývla.
Vyrazili směrem k ženě, která se najednou otočila a vyrazila zpět po cestě, kterou přišla. Vedla je okolo dalších domů a pak vešla do branky. Šli za ní do zahrady téměř tak přerostlé, jako byla ta, od které právě odešli. Malou chvilku si cosi mumlala, když otevírala dveře, a pak poodstoupila a nechala je vejít.
Příšerně zapáchala, nebo to možná byl její dům. Harry si musel zmáčknout nos, když plíživě procházeli okolo ní, a sundal si plášť. Teď, když byl vedle ní, si uvědomil, jak drobná je. Vlivem času shrbená, stěží mu sahala po hruď.
Zavřela za nimi dveře, až jí zbělaly klouby a výrazně vystouply oproti loupající se barvě dveří, a pak se obrátila a pohlédla Harrymu do tváře. Její oči byly výrazné a zakalené, propadlé do zvrásněné kůže, celý její obličej okupovaly popraskané žilky a jaterní skvrny. Harry přemýšlel, jestli ho vůbec viděla. Ale i kdyby mohla, pořád by viděla jen mudlu s lysinou, za nějž se teď vydával.
Odér starého věku, prachu, nemytých šatů a zvětralého jídla zesílil, jakmile si sundala moly rozežraný černý šátek, čímž odhalila hlavu spoře ovlasenou, skrz kterou jasně prosvítala pokožka hlavy.
„Batyldo?“ zopakoval Harry.
Opět přikývla. Harry si uvědomil, že se opět ozval medailonek, který měl na kůži. Věc uvnitř, která občas tikala, nebo bušila, se probrala. Cítil ji, jak pulsuje přes chladné zlato. Vědělo to, dokázalo to vycítit, že je možná někde poblíž věc, která by to mohla zničit?
Batylda se šourala za nimi, odstrčila Hermionu stranou, jako kdyby ji neviděla, a ztratila se v čemsi, co v ypadalo jako obývací pokoj.
„Harry, tohle mi nějak nesedí,“ vydechla Hermiona.
„Vždyť se podívej, jak je drobná, tu bychom přemohli, kdybychom museli,“ řekl Harry. „Poslouchej, měl jsem ti to říct, věděl jsem, že neni úplně v pořádku. Muriel říkala, že je senilní.“
„Pojď!“ zvolala Batylda z vedlejší místnosti.
Hermiona poposkočila a sevřela Harryho rameno.
„To je v pořádku,“ řekl Harry konejšivě, když se vydal do obývacího pokoje.
Batylda se potácela po pokoji, rozsvěcela svíčky, ale stále tam bylo velmi temno a extrémně špinavo. Pod nohama jim křupala tlustá vrstva prachu a Harryho nos ucítil, mimo pachu zatuchlin a plísně, něco horšího, jako kdyby se tam kazilo maso. Přemýšlel, kdy asi naposledy někdo navštívil Batyldin dům, aby zjistil, jestli vše sama zvládá. Zdálo se, že také zapomněla, jak se kouzlí, svíčky zapalovala neohrabaně rukama, přičemž hrozilo, že její převislá manžeta každou chvíli vzplane.
„Dovolíte, já to udělám,“ nabídl Harry a vzal si od ní zápalky. Stála a sledovala ho, když zapálil všechny zbytky svíček, které stály na miskách posazených nejistě v celé místnosti na vrstvách knih a servírovacích stolech, přeplněných zničenými a plesnivějícími hrnky.
Poslední místo, na kterém Harry zažehl svíčku, byla vypouklá skříňka se zásuvkami, na které stálo mnoho fotografií. Když se oheň roztančil, mihotaly se jeho odrazy na špinavém skle a stříbru. Mezitím Harry viděl na fotografiích pár drobných pohybů. Zatímco se Batylda trápila s kulatinou, kterou chtěla spálit v krbu, zamumlal „Tergeo“ – z fotografií se ztratil prach a on uviděl, že jich dobře půl tuctu z těch největších a nejvyzdobenějších rámečků chybí. Přemýšlel, jestli je odstranila Batylda, nebo někdo jiný. Pak jeho zrak zaujala fotografie v pozadí a tak ji zvedl.
Byl to ten blonďatý usmívající se zloděj, mladý muž, který seděl na Gregorovičově okenní římce, a líně se na Harryho z rámečku smál. A Harrymu v tu chvíli došlo, kde jej viděl předtím: V knize „Lživot Albuse Brumbála,“ ruku v ruce s náctiletým Brumbálem, a tak ho napadlo i to, kde zřejmě byly ony chybějící fotografie. V Ritině knize.
„Paní – slečno – Bagshotová?“ řekl a mírně se mu třásl hlas. „Kdo je tohle?“
Batylda stála uprostřed místnosti a sledovala, jak za ni Hermiona zapaluje oheň.
„Slečno Bagshotová?“ zopakoval Harry a popošel s obrázkem blíže k ní, zatímco v krbu vzplanul oheň. Batylda při zaslechnutí jeho hlasu zvedla hlavu a viteál na jeho hrudi začal bít rychleji.
„Kdo je tenhle muž?“ zeptal se jí Harry a zvedl fotografii před sebe.
Vážně se na něj podívala a pak vzhlédla zpět na Harryho.
„Víte, kdo to je?“ zopakoval mnohem pomalejším a hlasitějším hlasem, než obvykle. „Tento muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“
Batylda vypadala zmateně. Harry ucítil děsivé zklamání. Jak jen mohla Rita Holoubková zpřístupnit Batyldiny vzpomínky?
„Kdo je ten muž?“ zopakoval hlasitě.
„Harry, co to děláš?“ zeptala se Hermiona.
„Tenhle obrázek. Hermiono, to je ten zloděj, ten zloděj, co okradl Gregoroviče. Prosím!“ řekl Batildě. „Kdo je to?“
Ale ona na něj jen zírala.
„Proč jste po nás chtěla, abychom šli s vámi, paní – slečno – Bagshotová?“ zvýšila hlas a zeptala se Hermiona. „Chtěla jste nám něco říct?“
Batylda se odšourala o něco blíž k Harrymu a Hermionu přitom úplně ignorovala. Drobným trhnutím hlavy naznačila pohyb zpět do haly.
„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se Harry.
Zopakovala to gesto ještě jednou a tentokrát nejprve ukázala na něj, pak na sebe a nakonec na strop.
„Chápu... Hermiono, myslím, že chce, abych s ní šel nahoru do patra.“
„Dobrá,“ řekla Hermiona, „jdeme.“
Ale jakmile se Hermiona pohla, Batylda zavrtěla překvapivě silně hlavou, načež ještě jednou ukázala nejprve na Harryho a pak na sebe.
„Chce, abych tam s ní šel sám.“
„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl v osvětlené místnosti ostře a jasně, až sebou stará dáma při tom hluku zatřásla.
„Možná jí Brumbál řekl, aby ten meč dala mně a jen mně?“
„Myslíš si, že opravdu ví, kdo jsi?“
„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů do zakalených očí, které na něj zíraly. „Myslím, že to ví.“
„Tak dobrá tedy, ale rychle, Harry.“
„Veďte mě,“ řekl Harry Batyldě.
Zdálo se, že mu rozumí, protože se okolo něj prošourala ke dveřím. Harry se podíval zpět na Hermionu s uklidňujícím úsměvem, ale nebyl si jist, že ho zahlédla. Stála tam uprostřed svícemi ozářené špíny, objímala se a dívala se na knihovničku. Jakmile Harry vyšel z místnosti, schoval si fotografii neznámého zloděje ve stříbrném rámečku do své kapsy.
Schody byly příkré a úzké a Harry měl pokušení položit své ruce na Batyldin plnoštíhlý zadek, aby na něj náhodou nespadla. To bylo totiž velmi pravděpodobné. Pomalu a zadýchaně vystoupala do patra, načež se vydala ihned do prava a vedla jej do ložnice s nízkým stropem.
Byla tam černočerná tma a hrozně páchla. Právě když si Harry všiml nočníku vyčnívajícího zpod postele, zavřela Batylda dveře a ponořila se do ještě větší tmy.
„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozžehla. Začal: Batylda se k němu během pár sekund plných temnoty přesunula a on ji při tom neslyšel.
„Ty jsi Potter?“ zašeptala.
„Ano, to jsem.“
Pomalu a vážně přikývla. Harry cítil, jak rychle viteál bije, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný pocit.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale ona vypadala, že ji ruší jeho rozsvícený konec hůlky.
„Máte pro mě něco?“ zopakoval.
Pak zavřela oči a najednou se stalo několik věcí. Harryho jizva začala bolestivě bodat, viteál sebou škubl, takže předek jeho svetru pohnul, temná páchnoucí místnost se okamžitě ztratila. Ucítil závan radosti a promuvil vysokým chladným hlasem, „Zadržte ho!“
Harry se pohupoval na místě. Temná a odporně páchnoucí místnost se kolem něj opět semknula. Nevěděl, co se stalo.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, tentokrát mnohem hlasitěji.
„Je to tady,“ zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přeplněného toaletního stolku pod zataženým oknem.
Tentokrát nešla před ním. Harry prošel mezi ní a zničenou postelí a hůlku držel nad hlavou. Nechtěl se od ní odvrátit.
„Co to je?“ zeptal se, když dorazil ke stolku, na kterém bylo navršeno cosi, co vypadalo a páchlo jako špinavé prádlo.
„Tam,“ řekla a ukázala na beztvarou hromadu.
A v tu chvíli, kdy se od ní odvrátil a očima hledal v odporném nepořádku rubínový jílec meče, ona se divně pohnula. Viděl to v rohu oka. Panika ho přinutila otočit se, a když viděl, jak se staré tělo hroutí a z krku vylézá obrovský hadm paralyzovala ho hrůza.
Had na něj udeřil hned, jak pozvedl hůlku. Bolest z uštknutí do předloktí přinutila ruku upustit hůlku, která vylétla do vzduchu a několikrát se otočila, osvítila všechny kouty pokoje a pak zhasla. Pak ho had svým ocasem silně udeřil do bránice a vyrazil mu dech. Upadl na stolek, do hromady špinavého prádla…
Skutálel se na bok a úzkostlivě se snažil uniknout hadovu ocasu, který rozbil stolek, na který zaútočil o chvilku dříve, dolů. Když dopadl na podlahu, sesypaly se na něj zbytky zrcadla. Z patra pod ním zaslechl Hermionu, jak volá, „Harry?“
Nemohl se nadechnout tak, aby jí odpověděl. Pak ho srazila k zemi obrovská hmotnost hada a cítil jen, jak po něm klouže, silný a mocný…
„Ne!“ vydechl přitisklý k podlaze.
„Ano,“ zašeptal hlas. „Ano… drššším tě… drššším tě…“
„Accio… Accio hůlka…“
Ale nestalo se nic a on toho hada, který se mu ovíjel okolo trupu, vyrážel mu dech a zarážel viteál, ten kus chladného kovu, do hrudi kousek od zběsile tlučícího srdce, musel ze sebe dostat rukama, zatímco jeho mozek zaplavovalo chladné bílé světlo, všechno kolem něj se zastřelo, jeho vlastní hlas i vzdálené kroky se zatlumily a všechno se zastavilo…
Kovové srdce mu bilo na hrudi a on se vznášel, vznášel s vítězným pocitem v srdci, a nepotřeboval k tomu koště ani testrála…
Náhle se probudil v temnotě – Nagini ho uvolnila. Postavil se na nohy a uviděl hadovy obrysy ve světle z odpočívadla. Zaútočila a Hermiona s výkřikem uskočila. Kouzlo, které se odrazilo, trefilo okno za závěsem a to se rozpadlo. Místnost se naplnila studeným vzduchem, Harry se přikrčil, aby ho netrefila další sprška padajícího skla, načež mu noha uklouzla po čemsi, co vypadalo jako tužka… Po své hůlce…
Ohnul se a chňapl po ní, ale místnost teď opět vyplňoval had, jehož ocas ničil vše, co měl v dosahu. Hermiona nebyla nikde vidět a Harrymu na chvilku v mysli vyvstanula myšlenka toho nejhoršího, ale pak se ozvala hlasitá rána a odněkud se objevil záblesk červeného světla, had vylétl do vzduchu, uhodil Harryho do obličeje a se svíjením odlétl ke stropu. Harry pozvedl hůlku, ale v tu chvíli ho začala pálit jizva ještě bolestivěji a mocněji, než kdykoli v předchozích letech.
„Přichází! Hermiono, on je na cestě sem!“
Poté, co zakřičel, padl had k zemi a divoce syčel. Všude byl zmatek. Police ze zdi se sesypaly k zemi a všechno haraburdí létalo kolem nich. Harry přeskočil přes postel a uchopil černý objekt, o kterém věděl, že je to Hermiona…
Zakřičela bolestí, když ji zatlačil k posteli. Had se znovu vztyčil, ale Harry věděl, že daleko horší cosi, než byl ten had, už pravděpodobně stojí za dveřmi, hlava se mu bolestí téměř rozeskočila…
Had po nich vystřelil a odtáhl je. V tu chvíli Hermiona zakřičela „Confringo!“ a její kouzlo se rozlétlo po místnosti, zničilo zrcadlo na skříni, odrazilo se zpět k nim a putovalo od země ke stropu. Harry cítil, že žár kouzla sežehl část ruky. Chytil Hermionu, rozeběhl se přes postel, zničený stolek a vyskočil přímo rozbitým oknem do temnoty, sklo ho pořezalo a zatímco padali, ozýval se Hermionin křik…
A pak se jeho jizva rozevřela a on byl Voldemortem a probíhal páchnoucí ložnicí, jeho dlouhé bílé prsty svíraly okenní římsu, když viděl muže s lysinou a drobnou ženu, jak se roztáčí a mizí, a křičel zlostí, jeho křikot se mísil s výkřiky dívky, které se rozléhaly po zahradě a přehlušovaly i kostelní zvony bijící na počest začátku prvního svátku vánočního…
A jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… mohlo to být na samém místě, jako to bylo naposledy… zde, nedaleko od domu, kde téměř poznal, jaké to je zemřít… zemřít… bolest byla tak nesnesitelná… jako kdyby byl odtržen od svého těla… Ale kdyby neměl tělo, proč ho jeho srdce tak nepříjemně bolelo… Jestli byl po smrti, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla snad smrt skončit se smrtí, neměla…?
Noc byla vlhká a větrná. Dvě děti oblečené jako dýně, kolébající se po náměstí a okolo oken obchodů, pokrytých papírovými hvězdami, všechna ta vyparáděná výzdoba světa, ve který nevěřili… A on plachtil dál, smysl účelu, síly a spravedlnosti v něm, který při těchto příležitostech cítil… Ne strach… to bylo pro slabší duše, než byla ta jeho… Ale vítězství, ano… Čekal na to, doufal v to…
„Pěkný kostým, pane!“
Viděl, jak úsměv v obličeji malého chlabce ochabl, když se přiblížil dost blízko, aby uviděl pod kabát, jak se mu strach vlévá do ztrápeného obličeje. Pak se děcko otočilo a uteklo. On pod svým hábitem přidržoval rukojeť sv= hůlky… Jeden jediný pohyb a to děcko se nikdy nemuselo vrátit k matce… Ale bylo by to zbytečné, velmi zbytečné…
A už se pohyboval novou, tmavší uličkou, už viděl svůj cíl, Fideliovo kouzlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli… A on sám vydával méně hluku, než listí padající na chodník, sunul se k temnému plotu a přeletěl přes něj…
Nezatáhli závěsy. Viděl je poměrně jasně, jak sedí v drobném obývacím pokoji, jak vysoký černovlasý muž s brýlemi nechává vylétávat z hůlky kouř, aby obveselil drobného černovlasého chlapce v pyžamu. Děcko se smálo a zkoušelo chytit kouř do své drobné pěsti…
Otevřely se dveře a vstoupila jeho matka, říkala slova, která neslyšel, a její dlouhé temně rudé vlasy jí padaly do obličeje. Otec zvedl syna a podal ho matce. Odhodil hůlku a se zíváním se protáhl…
Branka mírně zavrzala, když ji otevřel, ale James Potter to nezaslechl. Bílá ruka vytáhla zpod pláště hůlku a namířila ji na dveře, které se rozlétly…
Byl před prahem, když James seběhl do chodby. Bylo to jednoduché, příliš jednoduché, vždyť ani neměl s sebou hůlku…
„Lily, seber Harryho a běž! To je on! Běž! Utíkej! Já ho zdržím!“
Zdržet ho, bez hůlky v ruce! Než seslal kletbu, ještě se zasmál…
„Avada Kedavra!“
Zelené světlo zaplnilo úzkou chodbu, osvítilo kočárek u zdi, zábradlí se rozsvítilo jako prskavky a James Potter padl jako loutka, které někdo přestřihl struny…
Zaslechl ji, jak z horního patra křičí, byla v pastil, ale pokud měla rozum, neměla se čeho bát… Vystoupal po schodech a s úsměvem naslouchal, jak se snaží uvnitř zatarasit… Ani ona neměla u sebe hůlku… Jak hloupí byli, jak důvěřiví, když svou bezpečnost dali všanc přátelům, to byly zbraně, které dokázal přemoci v okamžiku…
Jediným mávnutím rozrazil dveře a odhodil křesla a krabice, které byly u dveří narychlo nakupené. A ona tam stála, s dítětem v rukou. Když ho spatřila, upustila syna do postýlky za sebou a rozmáchla se rukama, jako kdyby to mohlo pomoci, jako kdyby doufala, že tím, že se syn ztratí z dohledu, ho ochrání a sama se obětuje…
„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“
„Uhni, hloupá panenko… uhni, hned.“
„Harryho ne, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte raději mě –“
„Dávám ti mé poslední varování –“
„Harryho ne! Prosím… smilování… mějte smilováí… Harryho ne! Ne! Prosím… Udělám cokoli…“
„Uhni. Uhni, panenk!“
Mohl by ji prostě odhodit stranou, ale zdálo se mnohem jednodušší skončit to se všemi z nich…
Místností se zablesklo zelené světlo a ona padla k zemi stejně, jako její manžel. Děcko celou dobu nebrečelo. Stálo, drželo se tyčí postýlky a dívalo se vetřelci zainteresovaně do obličeje, možná si myslelo, že pod pláštěm je jeho otec, který mu vykouzlí další světélka a že matka se zvedne každým okamžikem se smíchem ve tváři…
Namířil velmi pečlivě hůlku chlapci do obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle neskutečné nebezpečí jednou provždy. Děcko začalo brečet. Už poznalo, že to nebyl James. Neměl rád pláč, v sirotčinci ho nesnášel.
„Avada Kedavra!“
A pak se všechno pokazilo. Nezbylo z něj nic, nic, než jen bolest a hrůza, musel se skrýt, ne tady, ve zbytcích domu, kde zůstalo uvězněné plačící děcko, ale daleko, daleko odsud…
„Ne,“ sténal.
Had se smýkal po špinavé podlaze a on toho chlapce zabil, ale sám jím byl…
„Ne…“
A teď stál u zničeného okna Batyldina domu, ponořený do myšlenek na svou největší prohru, u nohou se mu plazil po rozbitém porcelánu a skle had… Podíval se dolů a uviděl… něco neuvěřitelného…
„Ne…“
„Harry, už je to v pořádku, jsi v pořádku!“
Sklonil se a zvedl zničenou fotografii. Stále tam byl, ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal…
„Ne… Upustil jsem ji… Upustil jsem ji…“
„Harry, je to v pořádku, prober se, prober se!“
Byl Harrym… Harrym, ne Voldemortem… a ta věc, která mu šustila u nohou, nebyl had… Otevřel oči.
„Harry,“ zašeptala Hermiona. „Cítíš se – dobře?“
„Ano,“ zalhal jí.
Byl ve stanu a ležel na posteli pod přikrývkami. Podle světlé oblohy nad stanem a chladu by řekl, že se rozednívalo. Byl skrz naskrz propocený. Cítil to na prostěradlech a přikrývkách.
„Utekli jsme mu.“
„Ano,“ řekla Hermiona. „Musela jsem použít vznášecí kouzlo, abych tě dostala do postele. Nemohla jsem tě zvednout. Byls… No, byls celkem…“
Pod jejíma hnědýma očima uviděl fialové kruhy a všiml si houby v její ruce. Omývala mu obličej.
„Byls němocný,“ dořekla. „Hodně nemocný.“
„Jak je to dlouho od chvíle, co jsme utekli?“
„Už jsou to hodiny. Je skoro ráno.“
„A já jsem byl… v bezvědomí?“
„Ne přesně v bezvědomí,“ řekla Hermiona nepohodlně. „Křičels, sténals a… dělals divné věci,“ dodala hlasem, při nemž se Harrymu udělalo zle. Co asi dělal? Klel jako Voldemort, brečel jako dítě v postýlce?
„Nemohla jsem z tebe ten viteál dostat,“ řekla Hermiona a on věděl, že chtěla zavést řeč jinam. „Přilepil se ti na hruď. Máš tam jeho otisk. Promiň, ale musela jsem použít oddělovací kouzlo, abych ho dostala pryč. Zranil tě i ten had, ale tu ránu už jsem vyčistila a dala na ni trošku dobromysli…“
Sundal si propocené tričko a pohlédl dolů. Na kůži nad srdcem, kde ho medailonek spálil, byla jasně červená oválná jizva. Viděl i napůl zhojené kousnutí na předloktí.
„Kam jsi dala viteál?“
„Do kabelky. Myslím, že bychom ho chvíli neměli nosit.“
Lehl si zpět do polštářů a vzhlédl do jejího pobledlého obličeje.
„Neměli jsme do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Hermiono, promiň.“
„není to tvoje vina. I já tam chtěla jít. Opravdu jsem věřila, že nám tam Brumbál mobl ten meč nechat.“
„Jo, no… to jsme nezvládli, co?“
„Co se stalo, Harry? Co se stalo, když tě vzala vzhůru? Skrýval se ten had někde tam? Vylezl ze skrýše, zabil ji a napadl tebe?“
„Ne,“ řekl. „Ona byla tím hadem… nebo ten had byl jí… tak nějak.“
„C-cože?“
Zavřel své oči. Stále cítil Batyldin dům. Stále mu přišly jeho vzpomínky až moc živé.
„Batylda musela být už nějakou dobu mrtvá. Ten had… Ten had byl v ní. Ty-víš-kdo ho nechal v Godrikově dole čekat. Měls pravdu. Věděl, že se tam budu chtít vrátit.“
„Had byl v ní?“
Znovu otevřel oči. Hermiona měla ve tváři vzbouřený a odporný výraz.
„Lupin říkal, že zažijeme magii, o které se nám ani nezdálo,“ řekl Harry. „Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadí řečí, všechno. Hadí řeč a já si to neuvědomil, ale samozřejmě jsem jí rozuměl. Jakmile jsme byli nahoře, ten had poslal zprávu Ty-víš-komu, viděl jsem to v myšlenkách, cítil jsem, jak je vzrušený, říkal, aby mě tam ten had zdržel a pak…“
Vzpomněl si, jak se had vyplazil z Batyldina krku. Hermiona by ty detaily raději neměla znát…
„… se proměnila v hada a zaútočila.“
Shlédl dolů na své jizvy.
„Nemělo mě to zabít, jen zdržet, než dorazí Ty-víš-kdo.“
Kdyby jen zvládl zabít toho hada, stálo by to za to, za všechno. Bylo mu u srdce těžko, sedl si a pak zase padl do přikrývek.
„Harry, ne, měl by sis odpočinout!“
„Ty jsi ta, kdo potřebuje spánek. Nezlob se na mě, ale vypadáš hrozně. Mně už je dobře. Budu chvilku na stráži. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a uhnula mu pohleedm.
„Kde mám hůlku, Hermiono?“
Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.
„Harry…“
„Kde mám hůlku?“
Sehnula se pod postel a podala mu ji.
Cesmínové dřevo a pero z fénixe se téměř rozlomilo ve dvě části. Jen vlákno ve fénixově peru drželo oba kousky u sebe. Dřevo se prakticky úplně rozštípalo. Harry ji vzal do rukou, jako kdyby to bylo něco živého, co přežilo děsivé zranění. Nemohl pořádně přemýšlet. Všechno mu zakrývala panika a strach. Pak podal hůlku zpět Hermioně.
„Zkus ji spravit. Prosím.“
„Harry, nemyslím, že když je takhle zničená…“
„Prosím, Hermiono, zkus to!“
„R-reparo!“
Kývající se zbytky hůlky se spojily. Harry ji pozvedl.
„Lumos!“
Hůlka chabě zajiskřila a pak vyhasla. Harry ji namířil na Hermionu.
„Expelliarmus!“
Hermionina hůlka se mírně zachvěla, ale neodlétla jí z ruky. Harryho hůlka, která se v tu chvíli rozpadla opět ve dvě, už nedokázala udělat silnější kouzlo. Zděšeně na ni zíral a nedokázal pochopit to, co viděl… Ta hůlka toho přežila tolik…
„Harry,“ zašeptala Hermiona tak tiše, že ji téměř neslyšel. „Je mi to moc líto. Myslím, že jsem to udělala já. Když jsme utíkali, zaútočil na nás had a tak jsem vyslala odstřelovací kouzlo… to se začalo všude odrážet a muselo – muselo trefit –“
„Byla to nehoda,“ řekl Harry mechanicky. Cítil se prázdně a omráčeně. „Tak – tak najedme způsob, jak ji opravit.“
„Harry, myslím, že to nedokážeme,“ řekla Hermiona a z očí jí kanuly slzy. „Pamatuješ… pamatuješ na Rona? Když si zlomil svou hůlku při nárazu auta? Už nikdy nebyla stejná, musel si pořídit novou.“
Harry pomyslel na Ollivandera, uneseného a zajatého Voldemortem. Na Gregoroviče, který byl mrtev. Jak si měl pořídit novou hůlku?
„Dobrá,“ řekl falešně objektivním hlasem, „dobrá, zatím si tedy půjčím tvou. Když budu na stráži.“
Hermioně se na obličeji leskly slzy, když podávala Harrymu hůlku, ten ji nechal sedět v posteli a nepřál si nic jiného, než ji tam nechat samotnou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář