22 - Relikvie smrti
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou.
„Protego Totalum … Salvio Hexia …”
„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.”
„Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!”
„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”
„Co si myslíš, že mu udělají?”
„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”
„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.
„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”
„Ale co tvoje máma a táta?”
„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”
„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.
„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.”
Zazářila, ale najednou zvážnila.
„A co Lenka?”
„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.
„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”
„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…”
„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.
„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách.”
„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---“
„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.
Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.
„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.
„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”
„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru.”
„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”
„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”
„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”
„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“
„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!”
„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech.
„Žádná taková věc není, Harry!”
„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“
„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”
„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”
„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…”
V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.
„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”
„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”
„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.
„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”
A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,
„Rolvoj Gaunt!”
„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!”
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!”
„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.”
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“
„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron otevřel pusu.
„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!”
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?”
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---
Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To je to, po čem jde.”
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie …
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?
„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“
Pozvedl zlatonku.
„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”
Odpověď už měl připravenou.
„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry si toho nevšímal.
„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.
„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný
životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a
Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“
„Na čem?” řekl Harry.
„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý večer, Rivere.”
„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“
„Pšš!” řekla Hermiona.
„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!” vyhrkl Ron.
„Víme!” tišila ho Hermiona.
„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’”
„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.
„Víme, že je to Lupin!”
„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?”
„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?
„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro vždy správné,” opakovala.
„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee.
“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin.
„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?”
„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”
„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.”
„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”
„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,” řekl Harry.
„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY, NE!”
„—demort jde po prastaré hůlce!”
„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou.
„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!”
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!”
„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.”
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“
„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron otevřel pusu.
„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!”
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?”
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---
Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To je to, po čem jde.”
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie …
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?
„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“
Pozvedl zlatonku.
„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”
Odpověď už měl připravenou.
„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry si toho nevšímal.
„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.
„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný
životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a
Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“
„Na čem?” řekl Harry.
„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý večer, Rivere.”
„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“
„Pšš!” řekla Hermiona.
„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!” vyhrkl Ron.
„Víme!” tišila ho Hermiona.
„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’”
„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.
„Víme, že je to Lupin!”
„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?”
„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?
„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro vždy správné,” opakovala.
„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee.
“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin.
„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?”
„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”
„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.”
„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”
„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,” řekl Harry.
„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY, NE!”
„—demort jde po prastaré hůlce!”
„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou.
„Protego Totalum … Salvio Hexia …”
„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.”
„Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!”
„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”
„Co si myslíš, že mu udělají?”
„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”
„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.
„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”
„Ale co tvoje máma a táta?”
„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”
„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.
„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.”
Zazářila, ale najednou zvážnila.
„A co Lenka?”
„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.
„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”
„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…”
„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.
„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách.”
„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---“
„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.
Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.
„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.
„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”
„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru.”
„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”
„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”
„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”
„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“
„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!”
„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech.
„Žádná taková věc není, Harry!”
„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“
„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”
„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”
„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…”
V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.
„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”
„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”
„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.
„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”
A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,
„Rolvoj Gaunt!”
„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!”
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!”
„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.”
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“
„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron otevřel pusu.
„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!”
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?”
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---
Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To je to, po čem jde.”
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie …
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?
„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“
Pozvedl zlatonku.
„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”
Odpověď už měl připravenou.
„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry si toho nevšímal.
„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.
„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný
životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a
Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“
„Na čem?” řekl Harry.
„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý večer, Rivere.”
„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“
„Pšš!” řekla Hermiona.
„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!” vyhrkl Ron.
„Víme!” tišila ho Hermiona.
„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’”
„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.
„Víme, že je to Lupin!”
„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?”
„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?
„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro vždy správné,” opakovala.
„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee.
“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin.
„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?”
„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”
„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.”
„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”
„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,” řekl Harry.
„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY, NE!”
„—demort jde po prastaré hůlce!”
„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”
„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!”
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!”
„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.”
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“
„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron otevřel pusu.
„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!”
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?”
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---
Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To je to, po čem jde.”
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie …
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?
„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“
Pozvedl zlatonku.
„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”
Odpověď už měl připravenou.
„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry si toho nevšímal.
„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.
„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný
životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a
Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“
„Na čem?” řekl Harry.
„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý večer, Rivere.”
„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“
„Pšš!” řekla Hermiona.
„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!” vyhrkl Ron.
„Víme!” tišila ho Hermiona.
„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’”
„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.
„Víme, že je to Lupin!”
„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?”
„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?
„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro vždy správné,” opakovala.
„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee.
“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin.
„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?”
„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”
„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.”
„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”
„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,” řekl Harry.
„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY, NE!”
„—demort jde po prastaré hůlce!”
„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář